Články

Páteční glosy 21. 1. 2011

Nevěřím tomu, že je ministr zemědělství Ivan Fuksa tak hloupý, jak se jeví z jeho slov v rozhovoru v Lidovkách, z naivních slov o auditu hospodaření lesů České republiky: „Účetnictví je v pořádku a všechny kroky byly v souladu se zákonem“. Vzápětí totiž dodal: „Tady se konečně standardně soutěžilo,což se mnoha dřevařským subjektům nelíbí. Nelíbí se jim to proto, že v minulosti si to vždy dokázaly nějak zařídit…“

Chystá se zjednodušení některých daní ( z převodu a prodeje nemovitostí), přičemž se některé daně zkomplikují a zvýší (domovní daň se bude vypočítávat podle cenových map a metrů čtverečních). Osobně rozlišuji dva druhy daní: mravné a nemravné. Nemravné daně jsou daně z práce, podnikavosti, zisku, úspor, kapitálu, nemovitostí, dědické, atd. A jedinou mravnou daní je daň ze spotřeby. Jasná, jednoduchá, lehce vybíratelná, logická. Proto nebude tento jednoduchý systém nikdy a nikde zaveden…

Čtenář glos M. H. Mi k financování sportu napsal:

Je zřejmé, že se nejedná o sportovní aktivity občanů, ale o ty z nich, kteří se tzv. sportem živí. Chápu státní podporu sportování dětí a mládeže, ale jsem zásadně proti státnímu financování vrcholového sportu (tito tzv. sportovci jsou v podstatě herci, kteří baví obecenstvo), natož pak zájmového sportu dospělých.

 

Čtvrteční glosy 20. 1. 2011

A další příšerné přerozdělování, opět z kapes všech některým: na dotacích na zateplení už byly vyplaceny dvě miliardy, přičemž beze zbytku platí, že rozumné zateplení se vyplatí vždy, byť v delším časovém horizontu. Takže by to šlo klidně bez dotací, to by se ovšem nikdo nenapakoval…

Podle posledního průzkumu veřejného mínění se TOP 09 silně propadá. Není divu: Schwarzenberg jako by neexistoval, Tůma zazářil a zcela pohasl a Kalousek je vnímán jako ministr financí a nikoliv jako čelný představitel této strany. Z ostatních topáků pak nepůsobí jako lídr nikdo…

Vzhledem k bitce politických stran, která se odehrává kolem volby policejního prezidenta, jsou řeči o nepolitické policii zcela úsměvné.

Povšimněte si též, že ministr John stále ještě nedodal jeden jediný důkaz ke svému tvrzení, že exministr Langer prásknul údaje z vyšetřovacího spisu časopisu Euro. A opět: ticho po pěšině…

Středeční glosy 19. 1. 2011

Zaměstnanci detektivní agentury ABL prý budou dokumenty o sledování komunálních politiků ODS v Praze 11, které publikovala MF Dnes, totiž „interpretovat“. To slovo se mi nesmírně líbí, dle akademického slovníku cizích slov znamená : vykládat, vyložit, vysvětlovat, vysvětlit, tlumočit, ztvárňovat, ztvárnit, provést..už se těším, do čeho budou ztvárněny, ale vsadil bych se, že si budeme opět připadat jako blbci, kteří snesou všechno…

Nejvyšší správní soud definitivně rozhodl, že hrazení nemocničních poplatků za pacienty kraji bylo nezákonné. Z toho mi ovšem jednoznačně vyplývá, že Rath a spol. porušili zákon a měli by být tedy potrestáni.

Bývalý slovenský ministr zdravotnictví a dnešní poradce české vlády Zajac včera v Radiožurnálu velmi správně řekl, že ve sporu odcházejících lékařů s vládou už vůbec nejde o podstatu věci, ale o zachování tváře, neboť lékaři tuto akci důkladně připravili, najali si PR agenturu a zaplatili desítky milionů korun, přičemž dobře věděli, že se jich může uchytit v cizině jen pár set a ne tisíc a že v případě prohry budou pro smích. Velmi podporuji vládu v tom, aby byl levicový LOK definitivně pro smích…

Vydavatel knihy Petry Paroubkové Feldek si pochvaluje, kterak se kniha prodává, a to zvláště prostřednictvím internetu. „Lidé se ji prostě stydí kupovat v obchodě,“ dodává. Zajímavé zjištění, velmi zajímavé, dodávám já. Možná, že ke studu časem dostanou i rozum a takové knihy nebudou kupovat vůbec…

Dopis z Brna

Budova Mahenova divadla vídeňských architektů Felnera a Helmera je sama o sobě zážitkem, navozujícím libý pocit fin de siécle, takže první kroky byly opravdu slavnostní, včetně uvítání ředitelem a dalšími pracovníky vedení divadla. Naše lože byla sice jen s malým stolečkem, takže o případném stolování na úrovni hlavního sálu nemohla být ani řeč, to však vynahradila výhodná pozice s krásným výhledem. První pohled do sálu ovšem přinesl také první překvapení: na všech stolech stály lahve vína, a to včetně bílého, takže značně zteplalého. Což bylo zcela nepochopitelné jen do okamžiku, kdy jsme požádali mladou servírku o nějaké šampaňské a chladič s ledem. Šampaňské se ten den nepodávalo žádné, což na takto noblesním plese velmi překvapilo, jen sekt Bohemia Prestige Brut, který je naštěstí docela pitelný. Další slova servírky nám ovšem vyrazila dech: ledu je prý nahoře v bufetu dost, ale neví, jestli se najde v inventáři nějaký ten chladicí kyblík!! Proboha, jak budou řešit ta zteplalá vína na stolech, bleklo mi hlavou. Kyblík se naštěstí přece jen našel – kupodivu během celého večera všichni hosté zřejmě popíjeli to příšerně zteplalé víno, neboť žádný další chladič s ledem jsem během celého večera nezaznamenal. Což by na jižní Moravě, ve vinařské oblasti, jeden vskutku neočekával, možná tak ještě v zemi Bašibozuků…

Ples uváděl Marek Eben, jako vždy na úrovni, a zrovna tak na úrovni bylo předtančení sboru baletu Národního divadla Brno na melodii valčíku z Louskáčka. Následovalo přivítání hostů, včetně primátora, a pak namísto první účinkující, bohužel onemocnělé Evy Urbanové, vystoupil Peter Dvorský se dvěma populárními ariemi. První taneční blok pak obstaral orchestr brněnského Národního divadla Straussovými skladbami.

I domnívali jsme se, že ples bude po tomto úvodu pokračovat již tradičně tak, aby člověk mohl náležitě skloubit tré důvodů, proč zde je: tanec, dobré jídlo a pití a společenskou zábavu, tedy konversaci s přáteli. Nikoliv: pořadatelé zřejmě neznali přísloví, že méně bývá více a zahltili ples spoustou nesourodých vystoupení: fragmenty z baletu, arie ze Straussova Netopýra, další fragment baletu z Delibesovy Coppélie a hosté ze Stardance II., Monika Absolonová a Saša Rašilov se svými profesionálními tanečníky. Do desáté večer si prostě člověk nezatancoval a nezatancoval a nevěřím též, že si hosté v sále bez pokřikování dokázali povídat o viděném a slyšeném.

Zvláštní směska skončila a konečně nastoupil orchestr B Side Band s hostující Terezou Černochovou, orchestr pro tento účel bohužel více jazzový než taneční. Krásně by se poslouchal na koncertu…

Během programu jsem odběhli k bufetu a nutno říci, že byl skvělý, zvláště teplá jídla a moučníky byly skutečně na úrovni reprezentačního plesu. Bohužel stolečků k jídlu i stolečků odkládacích tam bylo jako šafránu, takže k jídlu a zapíjení soust vínem by člověk musel mít rozhodně více než dvě ruce, což velmi kazilo celkový dojem.

Orchestr byl po necelé hodině opět vystřídán hvězdami Stardance a po dalších třiceti minutách kostýmním konceptem Triumf lásky, se sedmi smrtelnými hříchy a sedmi cnostmi. Blýskavá kostýmní přehlídka jako by sem byla přenesena z jiného večera a člověku se pomalu začalo jiskřit před očima.

Pak se stále ještě netancovalo, ale nastala charitativní dražba. Osobně nejsem přítelem takovýchto spektakulárních dražeb, neboť se domnívám, že charita se má dělat nenápadně, bez halasu, jinak lze llehce nabýt dojmu, že dárcům jde mnohem více o osobní prezentaci a společenský prospěch, než o charitu jako takovou. Průběh mi dal velmi za pravdu, neboť hlavním magnetem dražby byla poukázka na vyfotografování módním fotografem Jadranem Šetlíkem a tu vydražila mladá blondýnka, sedící vedle neuvěřitelného týpka v leskle pruhovaném saku, které samo o sobě svádělo k vraždě, zvláště, když ho měl přehozené přes židli a seděl jen v košili, neznaje dozajista správné podotknutí Gutha – Jarkovského, že sundá-li si muž na veřejnosti sako, může si stáhnout i kalhoty.

Dívenka k jeho pobavení vydražila fotografování Šetlíkem za více než 140.000.- Kč. Holt, pecunia non olet… Docela jsem v tu chvíli Marka Ebena litoval, ale držel se statečně.

Byla půlnoc, ovšem celková doba k tanci byla doposud jen něco málo přes hodinu…podivný to ples.

Pak se konečně mohlo začít tancovat: k hodinovým vystoupením nastoupili popořadě Lou Bega (to jsme mohli jít na diskotéku a ne na ples a u stolů nebylo slyšet vlastního slova), Miro Žbirka (konečně alespoň směska rychlejších a pomalejších skladeb coby výsek z Mekyho koncertu) a nakonec příšerná Sandra, zpívající z playbacku (to už si u stolu nešlo povídat vůbec, jen hlasitě nadávat). Obsluha s přibývajícím časem též vázla a tak jsme se záhy vydali do hotelu s jasným rozhodnutím, že za mnohatisícové vstupné to byl (až na nádhernou budovu a výborný catering) docela velký průšvih, nehodný názvu representační ples, neřkuli vrchol sezóny.

Jen se moc a moc obávám, že tento ples přece jen něco representoval: dnešní dobu a dnešní „honoraci“ (čest budiž výjimkám!)…uff!

Váš konsternovaný 

Miroslav Macek

Pondělní glosy 17. 1. 2011

Redaktor Lidových novin František Bouc započal svůj sobotní článek o odchodu lékařů následujícími slovy: „Představte si, že nastoupíte po šesti letech studia na vysoké škole do nového zaměstnání, řekněme do banky a ministerstvo financí vydá následující nařízení: Mladí bankéři musí předtím, než se postaví k přepážce, strávit na praxi rok v maloobchodní firmě, dva roky ve strojírenské firmě, půl roku v realitním developmentu, další půlrok v zámečnické firmě a poslední rok v telekomunikacích…“

K výše napsanému dodávám: u bankovních přepážek to úředníci a úřednice jistě nepotřebují, ovšem u takového úvěráře bych to rád pokládal za holou nutnost a samozřejmost, bohužel se dnes hledí jen na formální vzdělání, pranic nepodložené praxí. Podle toho to také v mnoha nevýrobních oborech vypadá…

 

Socioložka Jiřina Šiklová ve víkendové příloze MFDnes o facebooku: „Pseudokomunikace, lidé se prezentují, stylizují, facebook není ve skutečnosti sociální mezilidskou komunikací, je to fiktivní svět.“

Hrubě nesouhlasím: jako u všeho lidmi vynalezeného jde přece o způsob užití, nůž také může zabít nebo být užitečným nástrojem, ba někomu může zachránit život.

Osobně jsem prostřednictvím FB, který prostě pokládám za jednu z mnoha a mnoha dalších možností komunikace, poznal spoustu zajímavých lidí (a posléze se s nimi začal stýkat i osobně), které bych bez něj minul.     

 

A jeden půvabný vtip z Facebooku:

Tuzemec se ubytovává v hotelu a ptá se recepční: "Doufám, že na pokoji chytnu Novu.“ Ta odpovídá: "Ne, tam běží jen normální porno kanál s tělesně postiženými, vy zvrhlé hovado!"

 

Nedělní chvilka poezie - tentokrát o Lorelei

Lorelei

 

Já nevím, co mě tak tísní,

že jsem však smutný, vím,

té báje ze starých písní

už nikdy se nezbavím.

 

Je chlad a temnu se daří,

Rýn také zcela ztich,

jen vrcholek hory září

v paprscích posledních.

 

Nahože sedí kráska,

mladá a tajemná,

nazlátlé vlasy laská,

až září do temna.

 

Hřebenem vlasy jasné

víská si se zpěvem

balady čarokrásné

se smutným nápěvem.

 

A plavec v pramici malé

cítí tak podivný žal,

nevnímá, že míří k skále,

k vrcholu dívá se dál.

 

Myslím, že voda ho vzala

a zahalila pak tmou,

jen proto mu zazpívala

Lorelei píseň svou.

 

 

Krajina mého srdce - údolí Moravské Sázavy u Hoštejna

Páteční glosy 14. 1. 2011

Je to vždycky stejné, vždycky se najde nějaká ta rozvedená manželka…

Bývalá manželka expolicisty Pertlíčka, který pracoval pro dnešního ministra Bártu u firmy ABL, řekla novinářům, pátrajícím po okonostech sledování politiků ODS toto firmou: „Můj bývalý manžel sledoval pro pana Bártu spoustu lidí. Říkal mi, že sleduje lidi pro pana Bártu, aby na ně něco měl. Říkal, že má za každou cenu na každého něco najít. Něco, co by se pak Bártovi hodilo. O jaké osoby se jednalo, nevím. Exmanžel vždycky po každé akci přijel, zavřel se do své pracovny, stříhal tam záznamy, přehrával si tam nějaké odposlechy. Tam jsme nesměli chodit.“

I další okolnosti, které vypátrala MFDnes jsou tak „ze života“, že i se vší svou skepsí jsem přesvědčen, že odpovídají realitě.

Opět bude velmi zajímavé sledovat, jak se z toho Bárta bude vykecávat. Zatím drží bobříka mlčení…

 

Ministr práce a sociálních věcí Drábek si pochvaluje, že odbory též předložily vlastní návrh penzijní reformy, bude prý více materiálů k diskusi. Jako by nevěděl, že nepůjde o hledání průniku návrhů a přikývnutí  nejlepšímu řešení, neboť odbory jsou ochotny akceptovat jednu jedinou reformu: tu jejich.

 

Odbory též odmítly možnost připlácení za lepší zdravotní péči. Takže zůstane připlácení na černo, ze kterého ovšem ti chudší nemají vůbec nic…

 

Alexandr Vondra chce být prvním ministrem, který vyřeší otázku desítek přebytečných bitevníků L -159 jejich prodejem do ciziny. U této informace mi chybí informace další, a to, kolik let vězení dostali ti, kteří přebytečné bitevníky za naše daně nakoupili.

 

Také by měli být ihned propuštěni a obviněni ti, kteří na ministerstvu dopravy rozhodli, že nechají za 100.000.-. Kč vypracovat nové logo BESIP. To staré vzorně sloužilo od roku 1967, takže určitě jde o dohození kšeftu nějakému známému. Úsporná vláda? Pche!

 

 

Čtvrteční glosy 13. 1. 2011

Čtenář glos K. Ch. mi napsal:

K tvrzení pana exministra Janoty: pokud si dobře vzpomínám, vyšla o těch schůzkách ještě před nucenou správou celostránková reportáž v MFDnes s rádoby vtipnou  fotomontáží, kde spolu dotyční hrají poker. Oficiálně mohl nic nevědět, ale dostávat šok z věcí, o kterých dlouho píší noviny, je poněkud operetní.

Náměstek, který se tím zabýval měl přezdívku Velká kapsa a Janota byl vždy ten na rozpočet.

 

Čtenář glos P. J. mi napsal:

Za bolševika koloval mezi pracujícími smutně pravdivý vtip, že nezáleží na platu, důležitý je celkový příjem. A o totéž zřejmě běží i v současném lékařském exodu. Když něco nelze oficiálně a legálně, dosahuje se toho tedy neoficiálně a polo- či zcela nelegálně. Je veřejným tajemstvím, že do nemocnic se chodí s obálkami, a ty končí v kapsách lékařů. Problémem je, že pouze některých lékařů tedy těch, kteří mají přímý kontakt s pacientem. Takový anesteziolog má co do činění jen  s bezvládným a nekomunikativním předmětem, obálky se tudíž nedočká. A protože jsme v nemocnici a ne v nějaké putyce, kde ale vládne odvěká a nepsaná solidarita v tom, že “dýžka z placu” se dělí mezi všechny, tedy i zákulisní zaměstnance, obálky tudíž končí pouze v kapsách “viditelných” lékařů. Oficiální představitelé lékařstva sice budou popuzeně tvrdit, že o žádných obálkách nemůže být ani řeči, ale myslím, že občanstvo ví své. Takže já v současné lékařské revoltě vidím hlavně snahu o “obálkové” zrovnoprávnění lékařských profesí, nebo jinak, o dorovnání toho, na co si jiní přijdou obálkovou metodou, z veřejného rozpočtu. Obávám se, že současný přetrvávající bolševicko-rovnostářský přístup ke zdravotnictví ani jiné řešení nenabízí.

 

 

 

"Nešťastný pes"

Nešťastný pes

 

Ženám, které se v mládí vrchovatě rozdávaly dvěma generacím mužů a necudně poskytovaly rozkoš jejich očím i hmatu, zůstává na stáří jediná útěcha. Útěcha, kterou lze přirovnat k penzi, k poctám vládních činitelů nebo k doživotnímu křeslu v senátu: s potěšením mohou v posledních letech svého života vytvářet decentní stafáž.

Ženám ošklivým a těm, které již nejsou krásné, je útěchou mravopočestnost. Padlí, které mění sebekrásnější květ v zažloutlé nic. Kvůli mravopočestnosti se svolávají konference, píší knihy, páchají zločiny, vadne mládí, spřádají se lži, vrší se předsudky, potlačují pudy, zřizují se čestné funkce, zakládají se spolky, které členům propůjčují do knoflíkové dírky odznaky, jako by obhájkyním mravopočestnosti nestačily odznaky a tahy, které jim osud vepsal kolem rtů. Je-li prapříčinou mravopočestnosti ošklivost, fyzická ochablost a citová neschopnost, pak je nutno dodat, že mravopočestnost má za následek jiné zlo, které si dovolím označit slovem vlastní výroby: agatomanie neboli manie konat dobro.

Kdo kráčí po nakloněné rovině zla, nikdy neví, kam až sklouzne Kdo klouže po nakloněné ploše dobra, dospěje až k nejčernějšímu nemravu.

Agatomanie ponouká postiženého, aby opovrhoval, nenáviděl, ničil a poškozoval dobrou pověst všech, kteří se nechovají podle předepsané ctnosti, kteří nežijí v neužitečném odříkání a v nejpřísnější cudnosti.

Agatoman, tedy náruživý vykonavatel dobra, přivádí své bližní k zoufalství svým neustálým prokazováním dobra, posilováním podporou a dobrými radami, otravováním velkodušností, vražděním altruismem, deptáním obětavostí v prach.

Kolik jen zla napáchají ti, kteří systematicky činí dobro!

 

Dva agatomanové, muž a žena (navzájem akceptující svoji agatomanii) se jednoho zimního večera vraceli pěšky domů.

Manželka nikdy nebyla rozsévačkou radosti. Pokud ovšem jde o mravopočestnost, není rozdíl mezi ženami, které byly a už nejsou krásné a mezi ženami, které nikdy krásné nebyly, mezi ženami, které už nemohou milovat a mezi těmi, které nikdy nemilovaly. Tato manželka byla doma vychovávána nesmírně přísnými rodiči, kteří pokládali čištění zubů častěji než jedenkrát týdně za koketerii. Ve dvaceti splnila hnusnou formalitu, dohozené manželství. Provdali ji za muže, který ji po dobu pěti, šesti let každým rokem přiváděl do jiného stavu. Měli pět nebo šest dětí, všechny si navzájem podobné jako skleničky stejného tvaru, ale různých velikostí. Všechny byly identickým odlitkem, bez jakéhokoliv vlivu nějakého milence. Nikdy se nesetkala ani s kousíčkem muže, který by se jí dvořil alespoň pět minut, třeba jen ze žertu. Když se provdala za muže, kterého nemilovala, nemilovala už žádného jiného. Byla to naprosto nepohlavně založená žena. Vlastně to ani nebyla žena. Kdo neprodělal lásku, nepocítil chtíč a nezatoužil po nevěře, není ženou.

A přesto právě tyto „neženy“, pro které jsou láska, slast a smyslnost něčím naprosto nepochopitelným, přísně káží o lásce a osobují si právo soudit literaturu, líčící vibrace a záchvěvy smyslnosti, které jsou hybnou silou sociálního soukolí (druhou hybnou silou jsou peníze). Kdyby je příroda obdařila krásnějším tělem a svůdnějšími rty, nebyly by nikdy pocítily ono nutkání stát se kněžkami dobrých mravů.

Manželé se tedy jednoho jasného zimního večera vraceli domů. Manžel byl důstojným reprezentantem zdravého úsudku. Paní Dobrotivá a pan Zdravý úsudek se vraceli z Latinské čtvrti ze schůze Filantropického kroužku a nestihli ani autobus, ani nechytili taxi. Sem tam zablikalo do nastávající modré noci načervenalé světlo stanice metra. Seina tiše proudila pod Pont des Arts. Most byl prázdný.

Až na psa.

Což je nesmírně důležitá postava této povídky, která ovšem nelíčí ani příhody milého pudlíka - mučedníka, který se vrhl do vln, aby zachránil člověka, ani ubohého hlídacího psa, který šťastně zemřel žalem na hrobě.

Tento příběh je mnohem, mnohem smutnější.

 

Manželé pan Zdravý úsudek a paní Dobrotivá, mravokárci a lidumilové, spatřili tedy toho ubohého psa, spícího u zábradlí nebo se alespoň tvářícího, že spí, a to nataženého na zádech, se všemi čtyřmi prackami do vzduchu. Měsíc (který nesvítí jen v Neapoli, ale i v Paříži) ho jasně ozařoval. Byl to čistokrevný anglický buldok se silnýma nohama a robustním hrudníkem, podobající se ve tváři Beethovenovi.

„Vidím ho tady už potřetí,“ pravil manžel a ukázal na psa. „Asi se zaběhl. Vidíš, jak trpí? Hladem a zimou se ani nehýbe a určitě spí v této poloze (nestydaté, pomyslela si žena), protože ho trápí revma. Kdo ví, kolik dnů už nežral! Vypadá to, že dodělává…ubohé zvíře! Určitě patřil někomu bohatému, kdo se o něj staral a dobře ho krmil…musí se cítit hrozně opuštěný. Myslím, že kdybychom ho utratili, udělali bychom dobrý skutek…už by se netrápil. Co tomu říkáš?“

„Myslím, že by měl po trápení,“ odpověděla manželka.

„Utratíme ho?“

„Máš k tomu odvahu?“

„Ano, když jde o dobrý skutek.“

„Tak to udělej, nebudu se dívat…“

Manželka se otočila směrem k Louvru, ponořenému do modrého měsíčního světla a zacpala si uši. Zazněl výstřel z revolveru. Jedno okno na levém břehu se rozsvítilo, otevřelo a objevil se stín. Pak zmizel a okno se zavřelo a zhaslo. Manželka vrhla na psa, když jej manžel házel do Seiny, lítostivý pohled.

„Nebohé zvíře! Udělali jsme dobrý skutek!“

„Ano, nešťastný pes!“

 

Před dvěma hodinami se za pomníkem Alfreda de Musseta, u vchodu do Comédie Francaise, sešel tento pes s tváří Beethovena s foxterierem, hloupým jak počestná dívka. Blížili se k sobě, dívali se navzájem do očí a vrtěli ocasy. Pak chvíli dávali přednost jeden druhému: „Až po Vás, pane.“

Po skončení toho, co Maupassant nazývá zednářskými obřady psů, se posadili proti sobě a jali se vypravovat své životní příběhy.

Pes, podobající se Beethovenovi, pravil: „Ty  bydlíš u toho lahůdkářství v Rue Lépic, že ano? Hned ses mi zdál povědomý. Vídával jsem tě tam, když jsme k vám chodil se svým sluhou pro šunku ke snídani. Ale podařilo se mi utéct. Nelíbilo se mi tam. Moji páni byli příliš bohatí, příliš hodní a příliš mě milovali. Bylo to až protivné.“  

„Dávali ti vylizovat talíře?“

„To ne, to je nehygienické. Pes a pán nemají jíst z jednoho talíře.“

„Předsudky!“

„Kdepak, mají pravdu! Znám psa, který vylízal talíř po osmnáctileté dívce z dobré rodiny a dostal syfilis. Ale jinak mi dávali vše, co jsem si jen zamanul.“

“Kdo má přebytek, nechápe nedostatek.“

„Měl jsem svého vlastního sluhu. Spal jsem na měkkých polštářích v dokonale vyhřátém pokoji, žil jsem mezi krásným nábytkem, který jsem ctil, ačkoliv jsem si mohl vybrat kteroukoliv jeho nohu k potřebě. Nechybělo mi naprosto nic. Jenže jsem z překrmování pamlsky dostal cukrovku. Léčili mě suchary se švestkami. Z Anglie objednali speciální piškoty. Docílili toho, že ve mně udusili to nejkrásnější přání, totiž něco si přát. Měl jsem vše. Přál jsem si jednu jedinou věc, ale tu mně zase nechtěli dovolit, totiž přelétavá dobrodružství s nedospělými čubičkami, které mi nadbíhaly, když jsem vodil svého sluhu po Elysejských polích na procházku. Tvrdili mi, že si takovou mesalianci nemohu dovolit. Stanovili mně období pro lásku, kterou jsem měl provozovat s fenkami stejné rasy. Vodili mě od domu k domu a všude jsem musel pobýt čtrnáct dnů. Byl jsem v domě slavné herečky, v domě bývalého prezidenta republiky, u velvyslance, u čínského filosofa i u známé kurtizány.“

„U kurtizány? Tak to jsi musel vídat pěkné věci!“

„Ne, víc jsem toho viděl v těch slušných rodinách. To tedy bylo! Věděl jsem, že se lidé chovají jinak doma a jinak na veřejnosti, ale přesto! Ty jsi stále na ulici, takže si asi myslíš, že ženy jsou i doma tak jemná, kouzelná a drahocenná stvořeníčka jako venku. Ale chyba lávky! Ujišťuji tě, že jsem neviděl ani jednu z těch oduševnělých žen, které by se v tichu pokoje nerýpaly v nose prsty, které se zdály být předurčené k dotykům hostií nebo královských šperků.

A ženy cnostné, ženy počestné? Ty, které lidé nazývají mravopočestnými jen proto, že neznají počet a jména jejich milenců? Byl jsem dokonce i v domech nanejvýš ctnostných katoliček, členek Ligy pro veřejnou mravopočestnost a je pravda, že ty trvalé milence nemají, ale když jsou samy doma, neuteče před nimi ani zapisovatel plynu, ani listonoš.

Byl jsem také v domě porodní asistentky, hodné ubožačky, dnes soužené hladem.“

„Jak to?“ zeptal se foxteriér. „Copak tolik poklesl počet porodů?“

„Ale ne“, usmál se pes podmračeného vzhledu. „Přece dobře víš, že porodní asistentky neživili ti, kteří se narodili, ale ti, kteří se nenarodili. Jenže dnes! Porodní asistentky jsou na tom zle, protože dívky si dokáží poradit samy.“

Tu buldok zmlkl, poodběhl, očichal zem, na vteřinu zvedl nožičku, opět poodběhl a hrábl do země. Dělal totéž, co spisovatelé, kteří píší v Římě, ale svá díla prodávají v Miláně. Pak pokračoval:

„Ty sem tam nakoukneš do restaurace a obdivuješ se slečnám, které elegantně jedí ovoce nožem a vidličkou. Ale kdybys je viděl doma! Jedí pěkně rukama a olizují si prsty. A jaká je u nich doma špína! Vsázím čtyři kuřata proti ohlodané kosti, že z těch slečen, které zrovna vycházejí z Comédie Francaise, by si ani jedna nemohla bez začervenání stáhnout punčochy. Je mnohem lepší vidět muže a ženy na veřejnosti. Proto jsem také utekl z domu. Teď spím, kde chci. Očichám si, co chci. Vyhledávám společnost, jakou chci. Mám potěšení z toho, když sem tam pociťuji hlad, vzrušuje mne pátrání po jídle a napětí, když je kradu. Když ukradnu řezníkovi kus masa, jsem šťastný, protože jsem po tom masu toužil a podařilo se mi jej navzdory nebezpečí získat.

Moří mne spousta blech, ale působí mi potěšení zabíjet je vlastními zuby, bez pomoci jiných.

Opájím se nejistotou svého života: vzrušuje mne, že mě každou chvíli může sebrat ras.

Přespávám každou noc na Pont de Arts (za chvilku tě opustím, protože chodím spát brzy), kde se natáhnu do své zamilované polohy: břichem ke hvězdám, pracky roztažené. Což je velice pohodlné, ale v rodině jsem si to nemohl dovolit, prý proto, že v domě jsou dívky. Nemusím také podávat na rozkaz pracku, což je protivný zvyk. Nemusím už nosit kvůli zákonu košík a obojek, ba ani známku se jménem a adresou.

Mohu konečně zvracet dle libosti, aniž musím k veterináři.

Můj potulný život, bez polštářku, v nejistotě, co bude zítra, v naprostém osamění, bez kohokoliv, kdo by mne miloval, kdo by mě obdivoval, kdo by o mne pečoval, o hladu každé dvě tři hodiny, v příšerné zimě  jako nějaký žebrák, cikán nebo zloděj, když mne předtím tížil domov, rodina, bohatství…ano, to je konečně nalezené štěstí.

Jsem šťastný pes.“

 

Přeložil Miroslav Macek    




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články