Články

Petra v černočerném

Klasický segedínský guláš dle Eleka Magyara

Rozpis pro dvě osoby:

 

400 g vepřového masa

150 g jemně kysaného zelí

100 ml kysané smetany

1 lžíce sádla

1 malá cibule

1 lžíce sladké kalocsaiské papriky

sůl

 

Maso nakrájíme na menší kostičky. V kastrolu osmahneme na sádle jemně nasekanou cibuli a lžíci papriky. Přidáme maso a za stálého míchání osmahneme. Podlejeme, osolíme a pomalu dusíme cca 1 hodinu.

Ve druhé nádobě na troše sádla prohřejeme kysané zelí s trochou zelené šťávy.

Jakmile je maso měkké, vmícháme do něj zelí a kysanou smetanu a necháme pomalu vychladnout. Ponecháme alespoň půl dne odležet, aby se ingredience chuťově dokonale spojily. Před servírováním pomalu prohřejeme.

 

Příloha: houskový knedlík nebo čerstvý pšeničný chléb

Doporučené víno: kecskemétská leányka, szekszárdská kadarka…

 

Čtvrteční glosy 9. 12. 2010

Zcela nechápu, proč Radiožurnál vyslal za naše peníze do terénu spoustu reportérů, kteří nám celý den popisovali z různých úřadů a institucí, kolik a jak tam stávkuje lidí. Jako kdyby nám vykládali co dvacet minut stejný špatný  vtip…

 K tomu mi čtenář J. B. napsal:

Nevím jak Vy, ale já už to nemohu poslouchat. Jsem živnostník, který je pomalu každý den ve styku se státními, krajskými nebo obecními úřady. Jako každý den tak i dnes v kanceláři nebo v autě poslouchám rozhlasovou stanici ČR1. Celičký den se nemluví o ničem jiném než o stávce státních zaměstnanců, odborníka střídá odborník a já se nestačím divit a začínám pochybovat, zda žiji a podnikám ve stejné zemi jako někteří odborníci. Korunu tomu nasadil pan Kepka, tuším, že je to režisér, který jako rozhlasem oslovený hlas lidu pronesl dvě nehorázné kraviny. A sice, že stát chce po svých výborných zaměstnancích stále lepší výkony a za to jim chce dát méně peněz. Z obsahu tohoto hlasu lidu mi vyplývá, že pan Kepka je buď slepý a hluchý nebo mluvil o jiné zemi. Pane Kepko, stát nechce snížit platy svým zaměstnancům ze 100 na 90%, stát chce zaplatit o 10% méně za služby, které pro něj vykonávají státní zaměstnanci. A vzhledem k tomu, že jich je mnohem více, než jich je k úkolům, které po nich stát požaduje, potřeba, nejedná se o snížení platů o 10%, ale jedná se o to, aby se konečně už jednou začali vedoucí pracovníci státních úřadů chovat jako manažeři a zbavili se těch, kteří svým docházením do úřadu a podáváním velmi chabých výkonů brání dobře ohodnotit opravdu výborné státní zaměstnance.
Dále pan Kepka prohlásil, že snižování se týká i jeho a jeho kolegů, protože někteří jeho kolegové, herci, jsou už na hranici existenčních příjmů. Tak k tomu, pane Kepko, mohu jen podotknout to, že tito kolegové si asi budou muset zvolit jiné zaměstnání, takové, které je uživí. V této zemi je totiž mnoho herců, kteří se herectvím živí a myslím, že docela slušně.
A tak si poslouchám ten rozhlas a nestačím se divit, nežiji v jiné zemi a nechodím na jiné úřady než pan Kepka a jemu podobní?

 

A naposledy o včerejší stávce. S odbory se holt musí vyjednávat, říkají odbory a stěžují si na aroganci vlády. Bylo by ale záhodno, aby na rovinu řekly, co si pod pojmem vyjednávat představují = přijmout veškeré odborářské návrhy.  

Středeční glosy 8. 12. 2010

To, že odcházející policisté si zřizují živnosti a firmy, které radí občanům jak vyzrát na policii, je očekávatelné. Při té příležitosti se ovšem rozmluvili a tak už víme, že u policie stále přetrvává „čárkový“ systém, tedy že policista je hodnocen podle toho, kolik udělí pokut, ba dokonce, že se počet pokut musí „plnit“. Takže lidová moudrost, že namísto „Pomáhat a chránit“ platí  „Buzerovat a kasírovat“, se ukázala být správnou. Existují ovšem státy, kde by za přiznání, že existuje snaha vybrat co nejvíce na pokutách, okamžitě letěl z funkce jak šéf policie, tak ministr vnitra…

 

Dlouhý článek ve včerejších Lidovkách o skvělé učitelce matematiky Jitce Michnové z Neratovic je jako „doušek vody živé“ a rozhodně stojí za přečtení. Utvrdil mě také v tom, co si dávno myslím: není většího daru do života (nepočítám - li geny a vliv dobré rodiny), než vynikající učitel.

A není lepší investicí do budoucnosti, než takové získat…

 

Čtenář glos Z. H. mi poslal zajímavý text:

Jedna věc mě v současné krizi kolem eura překvapuje. Píše se o všech možných zemích ,které zažívají krizi spojenou s eurem, ať již jde o rozhazovačné Řecko či Irsko, platící za realitní bublinu spojenou s „levnými penězi“ pos přijetí eura, něco podobného platí o Španělsku, Portugalsku etc.

  Ale o jedné zemi se záhadně mlčí. Tou zemí je Černá Hora. Není členem ani EU, ani eurozóny, akorát se tam platí eurem. Už za federace v bývalé Jugoslávii tam dinár platil jen de na papíře, ale nejen hotely a obchody přijímaly jen euro, i obce měly rozpočet v eurech apod. Po odtržení od Srbska vlastní měnu vůbec nezavedli a prostě používají euro.

 Jak je možné, že zde nekrachují, nikdo je nezachraňuje, atd?  Že by byli poctivější a pracovitější než v Řecku nebo ve Španělsku? Ale no tak!

 Nejsem ekonom, ale mám jedno laické vysvětlení :  protože Černá Hora není člen eurozóny, nemohou si černohorské banky jen tak „výhodně“ půjčovat peníze od ECB  nebo s ní prostě směnit „deset deka řeckých dluhopisů za deset deka eura v hotovosti v pětistovkách“. Takže Černohorská vláda má asi opravdu jen to, co vybere na daních a  totéž obce. Firmy mají jen ta eura, která jim někdo opravdu zaplatí a banky mohou půjčit jen ty peníze, co do nich předtím vloží vkladatelé.

 Nebude to nějak tak ?

 

Čtenář glos S. K. mi napsal:

Včera jsem sledoval pana Březinu na tv Nova, jak vysvětloval, proč nejde uklidit sníh v ulicích Prahy . Jedno oko nezůstalo suché ! Každé ráno, když se brodím sněhem k autu v 06.10, mě napadá myšlenka, kde jsou naši nezaměstnaní ? Tu samou otázku jsem si pokládal, když jsem sledoval srdceryvné záběry z letošních povodní.

 

 

Oeufs cocotte Mireille

Rozpis pro 2 osoby

 

2 větší vejce

2 oříšky másla

2 lžičky hustého masového vývaru

1 lžička nastrouhaného bílého lanýže

špetka soli

2 lžíce vařící smetany

 

Do vhodných nádobek dáme na dno máslo, zalijeme jej vývarem a přidáme lanýže. Na to rozklepneme vejce, osolíme a nahoru vlejeme horkou smetanu.

Nádobky vložíme do vodní lázně a pod poklicí pomalu vaříme cca 12 minut (žloutky by měly zůstat polotekuté).

Po vyjmutí z lázně lehounce opepříme černým pepřem.

Příloha: bílé pečivo

Doporučené víno: aromatičtější bílé

Úterní glosy 7. 12. 2010

V mailové poště mi přistál výborný nápad: rozdat zítra stávkujícím odborářům hrabla, lopaty a košťata, aby se mohli pustit do odklízení sněhu. To by byl konstruktivní protest!

 

Primátor Ústí nad Labem Vít Mandík z ČSSD aspiruje na zápis do Guinessovy knihy rekordů:  ve funkci je teprve pár dnů, ale výbor regionální rady Regionu soudržnosti Severozápad, ovládaný sociální demokracií, už odklepl firmě Ekofin PC,  jejímž  jediným jednatelem je právě Mandík, 80 milionů korun na stavbu luxusního hotelu.

Tak mne napadá, že by si členové LOKu, kteří chtějí dát kvůli nízkým platům v severočeských nemocnicích výpovědi, mohli  také zažádat o nějakou tu dotaci a ne se trdlovat do Německa…

 

Jenže firma ministra pro místní rozvoj Kamila Jankovského dostala státní zakázku na stavební práce v Institutu klinické a experimentální mediciny druhý den poté, co byl jmenován ministrem, takže tady bude o zápis v knize rekordů rvačka…

 

Celkem devatenáct důvodů, proč by měl policejní ředitel Martinů rezignovat, uvedl ministr vnitra John prezidentu Klausovi. Škoda jen, že nám, daňovým poplatníkům, který celý ten cirkus platíme, neřekl ani jeden, abychom věděli, jak mizerně policejní prezident za naše peníze pracoval a jak perfektně to John odhalil…

 

Ministr dopravy se zase rozhodl, že bude povinně háji t blbce a vážně zvažuje, že všichni chodci budou povinni nosit ve tmě mimo města reflexní vesty. Bude-li vývoj u nás i ve světě tímto tempem pokračovat dál, naší osobní odpovědnosti nás stát a jeho nařízení zbaví úplně. Ach, jo…

 

Petra veltlínské si vychutnávající

Pondělní glosy 6. 12. 2010

Tak jsme se jen tak mimochodem dozvěděli, co jsme také platili z našich daní: lidovec Cyril Svoboda čtyřikrát do roka cestoval za naše peníze na schůzku členů Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva. Teď skončil. Škoda jen, že tam vysíláme dalšího člena, namísto abychom v rámci úspor tuto eurovyžíračku ignorovali.

 

Evropská komise zažalovala Českou republiku za to, že jsme nezačlenili do našeho právního řádu směrnici 2003/41 o dohledu nad institucemi zaměstnaneckého penzijního pojištění (které v ČR neexistují).  Evropský soudní dvůr dal komisi za pravdu a Česká republika teď musí začít regulovat instituce, které neexistují. A zaplatit náklady soudního řízení

 

Kniha docenta politologie na Masarykově univerzitě Lubomíra Kopečka „Éra nevinnost“ s podtitulem „Česká politika 1989 – 1997“, vydaná nedávno nakladatelstvím Barrister & Principal v Brně, je knihou, která na českém trhu doposud chyběla. Shrnuje totiž velmi nezaujatě, nepředpojatě, bez ideových a novinářských klišé, faktograficky a přitom velmi poutavě dění na politické scéně v tomto velezajímavém období.

Byl jsem u mnoha a mnoha popisovaných dějů a situací osobním účastníkem a mohu tedy s klidným svědomím prohlásit, že jsem zde nenalezl žádnou větu, nad kterou bych nevěřícně zakroutil hlavou, vyprskl smíchy  nebo měl okamžitý popud vykřiknout „Ale takhle to přece nebylo!“

Desítky stránek odkazů svědčí o tom, že autor se touto dobou zabýval důkladně, systematicky a do nebývalé hloubky. A tento poctivý přístup je v knize velice znát.

Mohu tedy tuto publikaci doporučit nejen všem, kteří chtějí mít o tomto období ucelené a detailní vědomosti, ale též všem, kteří si rádi osvěží dnes již letité vzpomínky. A také všem, kteří nechtějí podlehnout současným ideově či jinak zaujatým vykladačům nedávné historie.

Je to určitě kniha, ke které se budete mnohokrát vracet. Vřele doporučuji!      

 

V sobotní MFDnes je rozhovor redaktora Jiřího Kubíka s filmovou režisérkou Olgou Sommerovou. Rozhovor, jak jinak, velmi emotivní .

Mne v něm nejvíce zaujala tato její věta: „Nejdříve se v 90. letech národní bohatství rozkradlo…“

Nevím, co si Olga Sommerová představuje pod pojmem „národní bohatství“, ale pokud se shodneme na tom, že jde o součet veškerých materiálních i nemateriálních hodnot na území státu + potenciál rukou a hlav občanů vytvářet materiální a nemateriální hodnoty další, pak se jí ptám, kam ty „rozkradené“  hodnoty zmizely a jestli nejsou dnes zatraceně větší, než na počátku let devadesátých.

 

Nedělní chvilka poezie - tentokrát s Emily Dickinsonovou

Když jedno puklé srdce spravím,

pak pro něco jsem žil,

když jeden krušný život zbavím

jedné ze zlých chvil

či drozda hnízdu vrátím,

když ubylo mu sil,

pak pro něco jsem žil.

 

 

Dopis z Barbadosu

Důvodů je pro to nespočet. Tak zaprvé: už několik staletí se rodí na Barbadosu jeden z nejvyšších počtů dvojčat na světě, takže toužíte-li získat větší rodinu s co nejmenším počtem porodů, proč nepočít potomstvo právě zde.

Za druhé (a možná to s tím za prvé nějak souvisí): na Barbadosu se stále destiluje nejstarší rum na světě – Mount Gay Rum.

Za třetí: je to vůbec zajímavé místo - žijí tady hvízdající žáby a v noci každou chvíli uvidíte přeběhnout přes cestu zvířátka se jménem mongoose, která sem byla kdysi dávno dovezena z Indie, aby zlikvidovala krysy – mongoose jsou však zvířata noční, takže se s krysami jaksi míjela, zato však zlikvidovala místní hady (až na jednoho maličkého, a to tak maličkého, že se dostal do Guinessovy knihy rekordů), což Vám může být milé.

Taky grapefruity vznikly zkřížením na tomto ostrově, který se ovšem proslavil také tím, že jde o jediné území mimo Spojené státy americké, které navštívil prezident Georges Washington.

Což vysvětluje jednu z mála nevýhod tohoto ostrova – jsou zde spousty Američanů, často s hordami „velmi volně vychovávaných“ (jinak řečeno zcela nevychovaných) dětí, což zvláště ve starších turistech, toužících po poklidné dovolené ve staroanglickém koloniálním duchu, může vyvolávat vzpomínky na slávu krále Herodesa.  A to zvláště v kombinaci s některými Američankami, vládnoucími sklotříštivým ječivým hlasem, rozléhajícím se i na velkých veřejných prostranstvích.

Zato nádherných pláží, luxusních hotelů, všelikých přírodních krás a nákupních možností je tu skutečně požehnaně. Skvostné koupání, vodní sporty a potápění se už má v Karibiku jaksi za samozřejmé, golfové hřiště u hotelu Royal Westmoreland je už také proslavené široko daleko, a kdyby se vám náhodou zdálo nepohodlné nechat se vždy z letiště dopravovat do hotelu a na hřiště hotelovými vrtulníky, nabídnou vám tu ke koupi jednu z nádherných karibských vil už za necelých deset milionů dolarů.

Ovšem také milovníci historie a umění zde nepřijdou zkrátka: „must“ je návštěva The Barbados Museum, kde se poutavým způsobem dozvíte o historii ostrova a jeho obyvatel od doby předkolumbovské do dneška, v Shell Gallery můžete nejen vidět, ale také si koupit mušle všech barev, tvarů a velikostí, též milovnice brilantových šperků si zde užijí spousty pokušení a pro jejich manžele, kterým takové nákupy už provětraly kreditky, jsou zde útěšné poznávací zájezdy do hojných palíren rumu.

A to jsem se ještě vůbec nedostal k možnostem ukájení kulinářského libida.

Na tomto místě ovšem nelze nepopsat zážitek z večeře ve slavné restauraci The Cliff, to by byl vskutku hřích.

Útes, prosvětlené modrozelené moře, desítky svíček ve velkých svítidlech na stěnách a velké pochodně, lemující zábradlí k moři. Útes, upravený tak geniálně, že při větším příboji Vám vlna vyletí do výše několika metrů, kousek od vašeho stolu se rozkošnicky stočí dolů a za vlastního hudebního doprovodu se vrátí zpět, aniž by jedna jediná kapka dopadla na neposkvrněnou běl ubrusu.

Obsluha dokonalá. Sklenice vychlazeného šampaňského Laurent Perrier na horní terase, pak přesun ke stolu na terasu dolní a následující skvosty:

Dáma: dortíček z kraba s patřičnou oblohou, pak garnáti s curry omáčkou, rýží a upraženou bazalkou a ostružinový dortík s vynikajícím créme bruleé.

Já: dušené svatojakubky s trochou hedvábné bramborové kaše a lanýžovým olejem, následované grilovaným dolphinem, posazeném na velkém, též grilovaném, žampionu, kolem dokola s přehrádkami z bramborové kaše a v nich omáčka ze starého parmezánu (skvostná!) a na závěr pak gratinované berries, tedy maliny, ostružiny, jahody, borůvky a rybíz, s hrozinkovou zmrzlinou.

Takové jídlo nejde doprovodit jen tak nějakým vínem, a protože vinnému lístku vévodí skvosty slavného kalifornského vinaře Josepha Phelpse, nezaváháte ani vteřinu.

Také si můžete odnést knížku špičkových receptů majitele restaurace a šéfkuchaře Paula Owena s osobním věnováním…a mimochodem, svatební proceduru Vám zde zařídí každý luxusní hotel – a hned máte dobrý důvod vracet se na místo činu.

 

 

Váš

 

Miroslav Macek

 




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články