Články

Telecí filety na zázvoru s rizotem

Rozpis pro dvě osoby:

 

400 g telecí svíčkové

100 g telecích odřezků s lojem

sůl, pepř, čerstvě strouhaný sušený zázvor

citronová kůra, celerová nať

0,5 dcl aromatičtějšího bílého vína

trocha smetany

 

Svíčkovou nakrájíme na plátky cca 2 cm silné. Nenaklepáváme, nemoučníme. V pekáčku pomalu osmahneme drobně nakrájené telecí odřezky s lojem. V něm pak prudce osmahneme plátky svíčkové. Přidáme citronovou kůru a celerovou nať, osolíme, opepříme, zalijeme vínem, a zhruba půl hodiny podusíme v troubě při 180 stupních Celsia. Dle potřeby podlijeme telecím fondem. Na závěr posypeme sušeným strouhaným zázvorem (1 lžička).

 

Rizoto k telecímu (opět pro 2 osoby)

 

100 g rýže (nejraději arborio)

½ malé cibule

1 lžíce olivového oleje

1 dcl bílého vína

2 dcl telecího fondu

Sůl

 

Velmi jemně nasekanou cibulku zesklovatíme v kastrolku na olivovém oleji. Přidáme rýži a za stálého míchání ji lehce opražíme. Přidáme víno a opět za stálého míchání mírně vaříme tak dlouho, až je víno vsáknuto rýží.  Vlejeme polovinu osoleného telecího fondu a opět za stálého míchání vaříme do vsáknutí fondu. Přidáme zbytek fondu a postup opakujeme.

Chceme-li mít rýži uvařenou al dente, celý proces by měl trvat 18 – 20 minut.

 

Doporučené víno: dokonale vyvážené bílé nebo módně i rosé. Chcete-li však umocnit kulinářský zážitek, zkuste Condrieu ze severní Rhony. Dříve to sice byla vína polosladká, ale dnes jsou vždy perfektně suchá, s mimořádnou kombinací svěžesti a přitom adstringence, navíc s broskvovým dozvukem…

 

 

 

Krajina mého srdce - Nemilka

Páteční glosy 15. 10. 2010

Stát vydal za prvních osm měsíců letošního roku o dvacet procet méně peněz za nemocenskou. Lidé prý se bojí marodit, aby nepřišli o práci. Vsadím se, že je to jinak: jen nezůstávají doma s každou prkotinou…   

 

Velmi výstižný text, kolující po internetu:

Rád bych věděl, kam mám zajít, abych se mohl úplně odhlásit ze státního penzijního systému.
Mám na mysli podepsání nějakého prohlášení (reversu), že až budu starý, nebudu od státu požadovat žádný důchod a na oplátku teď nebudu na tento systém muset platit.
Rozhodl jsem se totiž, že bude jistější, když si sám budu spořit ve fondech, založím si akciové portfolio a koupím si na hypotéku nějakou nemovitost, kterou pak v důchodu buď prodám, nebo pronajmu.
Mám totiž obavu, že jinak teď budu platit vysoké daně a až mi bude 65, stát řekne: "Sorry, nejsou peníze na důchody - můžou za to předchozí vlády, to my ne. Jo a vy jste si vedle toho spořil do státem podporovaných penzijních fondů? Sorry, ale inflace produkovaná minulým vedením ČNB tyto úspory znehodnotila, nehledě k tomu, že vám ty úspory zdaníme sedmdesáti procenty, aby bylo na důchody pro ty, kteří si nespořili. Jak by k tomu ti chudáci přišli, že?

 

Opsáno z facebooku:

Redaktor: "Choceňští Romové si stěžují, že mají doma zimu a že město musí ze zákona svým občanům zajistit teplo. Proč jim netopíte?"
Starosta Chocně: Pane redaktore, když pominu to, že za teplo neplatí, tak Vám musím sdělit, že jim netopíme proto, že se jim ve spánku v letních měsících ztratily radiátory!"

 

Čtenář glos J. N. mi napsal:

Asi by nemělo smysl a efekt bránit se přistěhovalectví. Lidé ve světě jsou v pohybu a my ho nezastavíme. Měli a mohli bychom však usilovat o to, aby přistěhovalci, které přijmeme, respektovali naši kulturu, jazyk a zvyky a neměli ani možnost usilovat o to, abychom se  my přizpůsobovali jim;  pokud by to nechtěli takto akceptovat, měli bychom mít sílu a odhodlání je odsud vytlačovat.

 

Čtenář glos O. B. mi napsal:

Jen malá poznámka ke 12. 10. 2011, Mezinárodnímu dni za omezení přírodních katastrof. Není to tak dávno (cca 250 let), co bylo zákázáno zvonit na zvony proti bouřkám. Důvody byly jednoduché - nesmyslnost a boj proti pověrám.
Na tomto dni je ukázkově znázorněno, že dějiny se stále opakují v rozmanitých podobách a lidé jsou v řadě ohledů stále nepoučitelní.

 

A ještě jeden postřeh z facebooku:

Teorie je, když všechno víme, ale nic nefunguje. Praxe je, když všechno funguje, ale nikdo neví proč. My jsme spojili teorii s praxí: nic nefunguje a nikdo neví proč.

Restaurant Schwillinsky v Langenlois

Zadruhé: Langenlois je největší rakouské vinařské město s ohromnou tradicí, krásnou architekturou, půvabným okolím, špičkovými vinaři a milými a přátelskými lidmi. Město vždy upravené, vyfintěné, úhledné.

Zatřetí: stačí jen připomenout několik místních vinařů - pěkně abecedně jmenuji ty, za které dám ruku do ohně: Wilhelm Bründlmayer, Ludwig Hiedler, Jurtschitsch, Thomas Leithner, Fred Loimer, Karl Steininger, Elisabeth und Rupert Summerer, ovšem je zde i mnoho dalších, jejichž vína rozhodně stojí za ochutnání.

Začtvrté: z Langenlois můžete vyrážet do okolí, do dalších vinařských vesnic a městeček: do Strassu, Zöbingu, Schönbergu, Hadersdorfu…

Zapáté: netřeba se ve víně příliš vyznat, abyste si dobře vybrali. Stačí objíždět vinaře a držet se místního přísloví „Wie der Herr, so der Wein“, tedy  „Jaký pán, takové víno“, přesně ve smyslu „Jaký pán, takový krám“. A věřte, že ti nejlepší jsou opravdu vždy solidní, úslužní a přátelští…

Nu a konečně za šesté a nejpodstatnější, jsou tady: přívětivé prostředí, přátelská obsluha, výborná jídla a skvělá vína.

Ale pěkně popořádku:  

Ve starodávném domě na rohu Rudolfstrasse ve středu města vstoupíte nenápadným bočním vchodem do šňůry oddělitelných místností. V té, do které jsme byli uvedeni, jsme byli ihned potěšeni nejen sněhobílými ubrusy, ale i nádherně kvelbeným stropem, který je sice nepoživatelný, ovšem přispíval k dobrému pocitu z jídla a pití více, než si myslíte.

Obsluha nám promptně nabídla jídelní lístek, jehož zajímavostí byl seznam dodavatelů čerstvých surovin, od masa a vajec, po ryby a zeleninu, vše z okolí. Také vinný list byl jednak obdivuhodně dlouhý, jednak přívětivě lokálpatriotistický: vína jen z Kamptalu a malým dílem z Kremstalu. Zato to množství a kvalita!

Popíjíme skvěle vychlazený a nádherně suchý sekt Malteser Brut od Lenze Mosera z Rohrendorfu a kocháme se nabídkou. Petra si objednává roastbeef s domácí tatarskou omáčkou a filety z tafelspitz s houbovou omáčkou a máslovými noky, já pak domácí ovčí sýr s paprikou a rukolou a dále restovaná telecí játra se šťávou ze zweigeltu. Další zweigelt, tentokrát Privat 2006 od místního vinaře Thomase Leithnera, se už vydýchává…

Během celé večeře bych snad uplatnil jednu jedinou výtku: dva kousky jater byly na krajích přece jen trochu příliš restované a tedy mírně zhořklé, ale pohled na fantastické kvelbení nad hlavou to poměrně rychle vykompenzoval.

Petra si ještě vybrala Schokoladenmousse, ale velká společnost ve vedlejší místnosti ji již zkonzumovala (druhá a poslední drobná chybička), ale při pohledu na velikost porce taštiček s mákem a jiných moučníků se stejně nakonec rozhodla pro druhou sklenku sektu, v čemž jsem ji následoval.

Nakoupíme si ještě domů dvě nabízené speciality domu: meruňkovou hořčici a „Kamptal Verjus“, což je šťáva z nezralých hroznů zweigeltu, užívaná k okyselení a dochucení omáček, vyráběná vinařkou Barbarou Öhlzeitovou a šéfkuchařem Karlem Schwillinskym.

V dobrém, ba nejlepším rozmaru sedáme do auta a odjíždíme do našeho hotýlku: v Rakousku je jednak povolené množství alkoholu za volantem 0,5 promile, jednak policii ve vinařských oblastech ani nenapadne někoho kontrolovat, pokud jedete dle předpisů a nic neprovedete.

Což je o důvod navíc, proč navštívit restaurant Schwillinsky v Langenlois…

 

 

Petra na letošní Velké pardubické...

Středeční glosy 13. 10. 2010

Předseda poslanecké komise pro kontrolu BIS Martin Pecina projevil v případě dvou špionů této služby, nachytaných a nahraných majitelem soukromé firmy při vydírání, neobyčejnou jasnozřivost: „Buď s nimi rozváže pracovní poměr, nebo je kázeňsky potrestá, nebo se jim také nic nestane."

Geniální, škoda jen, že neuvedl procenta pravděpodobnosti a nevyhlásil sázky: vsadil bych si ihned na variantu třetí…

 

Šéf nejvyššího kontrolního úřadu Dohnal čelí obvinění ze zpronevěry, jel prý na dovolenou za veřejné peníze s manželkou. Pokud ano, je to žabař: to bývalý šéf ČD Cargo Bazala dle auditu pronajímal vagony a další služby dokonce i pod cenou nákladů a prošustroval tak ajznbónu dvě miliardy…

Ale to nic, stačí zvednout DPH o nějaké ty dvě, tři procenta a je to zamázlé…

 

Přenos ze záchranné akce zasypaných chilských horníků je mezi všemi těmi zprávami o válkách, havariích a dalších neštěstích douškem vody živé. Přesto si televizní redaktor neodpustí poznámku, zda horníci pociťují jen radost anebo i vztek, že došlo k závalu a museli pak na záchranu tak dlouho čekat…dokonalý příklad profesionální deformace!

 

Čtenář glos P. Š. mi napsal:

Dobrý den, pro pobavení přikládám výpis "významných" dnů z kalendáře na rok 2011.
Tak třeba dvacátý týden :
17.5. 2011 Světový den telekomunikací
21.5.2011 Světový den kulturní rozmanitosti
22.5.2011 Mezinárodní den biologické rozmanitosti
V podobné kadenci to jde i ostatní týdny v roce, například 22 týden:
31.5.2011 Světový den bez tabáku
1.6.2011 Mezinárodní den dětí (budiž)
4.6.2011 Mezinárodní den nevinných dětských obětí (nějaká temná souvislost s MDD? Jako že kdo moc zlobil na oslavě … domýšlet se to nechce ! )
5.6.2011 Světový den životního prostředí
A další perly následují - 11.7.2011 je Světový den populace, a aby nás Všehomír nenařknul s antropocentrismu, je zařazen na 11.12.2011 Světový den hor ! To jest politická korektnost !
Den 12.10.2011 je Mezinárodním dnem za omezení přírodních katastrof . Představuji si, jak to ten den vypadá : vyvěsí se transparenty proti suchu, demonstruje se pod činnou sopkou, bohatší pak z pronajatého letadla spílají na tsunami letící Tichým oceánem …
Bezpochyby agenda spojená se správou slavných dnů stojí nějaký ten dolar či euro, ale uznejte, za tu bžundu, co si užijete při listování kalendářem, to stojí !

Úterní glosy 12. 10. 2010

Smekám před poslanci Pavlem Drobilem (z ODS), Jiřím Paroubkem a Milanem Urbanem (z ČSSD) a dalšími, kteří dokáží pronajmout poslanecké kanceláře na takovém místě a takové velikosti a vybavení, že platí přesně na korunu maximum povoleného limitu. Ba dokonce by mi to ani nevadilo, pokud by to nešlo z našich daní. Takto je to pěkná sviňárna, soudruzi (oslovení vybráno dle Vašeho vztahu k našim daním, tedy původně soukromému majetku).

 

Mail čtenáře glos V. G. mne inspiroval k následujícímu textu:

Pokud člověk užije zdravou a léty prověřenou zásadu, že nejlepší metodou změny je začít sám u sebe, pak jsou slova bývalého prezidenta Václava Havla, která pronesl na slavnostním zahájení 14. ročníku mezinárodní konference Forum 2000, pozoruhodným příkladem sebekritičnosti. Řekl totiž: Pokud lidstvo  nezmění svůj přístup k tomu, co ho obklopuje, a nebude pokornější, vřítí se civilizace do katastrofy… Lidstvo se může vzpamatovat jen tehdy, pokud se utká se svojí krátkozrakostí, tupým přesvědčením o své vševědoucnosti a nabobtnalou pýchou.

Tedy dle výše napsaného: Pokud Václav Havel nezmění svůj přístup k tomu, co ho obklopuje a nebude pokornější, vřítí se jeho svět do katastrofy…Václav Havel se může vzpamatovat jen tehdy, pokud se utká se svojí krátkozrakostí, tupým přesvědčením o své vševědoucnosti a nabobtnalou pýchou…

 

Silně jsem přitakával při četbě slov rakouského filosofa Konrada Liessmanna z jeho rozhovoru s Tomášem Lindnerem v týdeníku Respekt:

Nesouhlasím s tím, aby studenti méně četli a psali. Nesouhlasím s tím, že není třeba se nic učit, protože vše najdeme na Wikipedii. Myslím si totiž, že je to přesně naopak – čím lepší bude vzdělanostní základ studentů, tím snáze budou schopní se v tom novém oceánu informací orientovat. Především dokážou rozlišit  důležité od nedůležitých informací.

Pondělní glosy 11. 10. 2010

Náčelník generálního štábu Vlastimil Picek žádá politiky, aby zavčas rozhodli, jak se bude chránit český vzdušný prostor, až za pár let doslouží staré sovětské mobilní rakety KUB.

Navrhuji nejprve rozhodnout, kdo nás v příštích dvaceti letech s vysokou pravděpodobností vojensky napadne…

 

Čtenář glos P. J. mi napsal:

Začínám být unavený a znechucený, až otrávený, z neustálého poslouchání štěkotu státních odborářů, kteří sice empaticky chápou nezbytnost snižování státní zadluženosti, jen nám jaksi odmítají spolknout hořkou pilulku proti desetiletí budované státní rozežranosti a raději by ještě trochu víc vyždímali z těch, které ještě neomrzelo pracovat, snažit se a kupodivu i něco vydělat. To vše za čacké podpory opoziční Národní fronty.

Jsem alergický na hlášky socanů všeho druhu, že důsledky krize se nesmí řešit na úkor těch, kdo ji nezavinili. Sebezpytně se tedy ptám, zda jsem snad tuto krizi nezavinil já, neboť já, takto živnostník a maloprůmyslník, který přišel o značnou část zakázek, jsem automaticky musel snížit své výdaje, logicky tedy i příjmy, o 50%. A hle, nikde nikdo, kdo by se o mne "postaral", kdo by se bil za má práva a zjednal pro mne "spravedlnost".

Nejvíc ze všeho nechápu, proč se někdo z politiků (řečnicky by mi k tomu sedl Kalousek) už dávno nepostavil před národ a neřekl naplno tato naprosto zjevná fakta:

- tato naše společnost se nezadlužuje až posledních 20 let, nýbrž již posledních 60 let. Lidovláda pod vedením jedné strany nejdříve ukradla a posléze prožrala vše, co naši otcové a dědové vybudovali a nahospodařili a když už nebylo co komu ukrást, zašla na úbytě.

- rozumpatentní socialistický státní karcinom metastázoval i do dnešních dnů a stal se zřejmě inoperabilním, soudě podle mdlých slovních snah o jeho redukci při skutečném skrytém bujení.

- "výhody a výdobytky" v podobě různých příplatků, dávek, nároků a služeb "bezplatně či zadarmo" jsou socialistické a neufinancovatelné zvěrstvo. Virus rovnostářství je velice nakažlivý a zhoubný a v konečném důsledku likviduje skutečnou rovnost a spravedlnost. Při budování "lepší a spravedlivější" společnosti vytvořil reálný socialismus značnou armádu vychcánků a lehkoživků, kteří si své návyky přinesli i do současnosti a nikdo zatím nenašel způsob a odvahu, jak tyto lidi odstavit od vysávání sociálního systému.

- každý si musí uvědomit, že jednoduše a prostě všichni nemohou mít všechno a že na určitý standard není žádný "nárok". Našim dědům připadalo zcela normální, že byli bohatí, méně bohatí i vysloveně chudí lidé, tak proč by to nás mělo pohoršovat?

Náprava věcí, pokud je vůbec ještě možná, je o to složitější, že socialistická choroba nahlodává i tzv. svobodný svět, který evolučně dospěl k mnoha socialistickým deformacím, které jsou navíc vydávány za "pokrok". A ačkoliv zkušenost říká něco jiného, tak politické reprezentace odmítají připustit, že rakovina se aspirinem či antidepresivy léčit nedá. A co je vůbec nejhorší je fakt, že značná část voličstva po celém světe nevolí špičkové operatéry, nýbrž pouhé felčary, kteří v bázni o koryta budou tvrdit, že oni tu rakovinu aspirinem zvládnou. A když už se náhodou nějaký ten operatér ve vládě objeví, vystrašení pacienti za podpory felčarů odmítnou podepsat souhlas s operací. Co bude následovat je nasnadě.

 

Čtenář glos S. K. mi napsal:

Za opakované připomínání k problému fotovoltaiky stojí:

Iniciace této obludné zhovadilosti přišla, tak jako již z mnohé, z Brusele.

Podstatou inkriminované do nebe volající sprosťárny je uzákoněná povinnost vykupovat veškerou elektřinu "z alternativních zdrojů" od výrobců za cenu řádově desetkrát vyšší, nežli je cena tržní, což pro "koncového zákazníka" odpovídá krádeži. Vykřikovat dnes, že problém nastal až poté, co se do tohoto "lukrativního podnikání" nahrnulo přespříliš investorů (prý spekulantů…), je demagogie.

Těch přibližně 40 mld. Kč ročně, co bude tento "tunel dekády" stát občany ČR, je ale zřejmě cena za "občanskou výchuvu k evropanství" odpovídající. Stejně jako reparace Řecku.

Návrhy změnit název pomazánkového másla na "pomazánkové nemáslo" se zvýrazněným podtitulem "název změněn na příkaz Brusele" jsou v porovnání s tím jenom paběrkováním.

A v té souvislosti bych se rád zeptal např. Evropana Schwarzenberga (který také pro "fotovoltaiku" hlasoval), zdali to myslel takto.

 

 

 

 

Nedělní chvilka poezie: Česko - německá konverzace

Česko - německá

konverzace

 

Der Mund

jsou

ústa.

 

Růst

je

der Wuchs.

 

Hřích

je

die Sünde.

 

Rozkoš

die Lust.

 

Srovnám

ten

zmatek,

chaos,

der Wust:

 

S rozkoší

rostu

hříchem

tvých

úst.

 

Dýňové zelí

Rozpis pro 4 osoby:

 

1 kg (brutto) oranžové dýně

1 středně velká cibule

2 lžíce vinného octa

2 dcl telecího fondu

sůl, pepř

máslo

 

Dýni nakrájíme na díly, zbavíme semeníku a slupky a postrouháme ji na hrubém struhadle. Vložíme do kastrolu, zalijeme fondem a octem, osolíme, opepříme a cca 20 minut pomalu dusíme, až je šťáva téměř vydušena. V dalším kastrolu rozpustíme máslo a osmahneme na něm jemně nasekanou cibuli do sklovata. Přidáme dýni, promícháme, dle potřeby dosolíme a pomalu prohřejeme.




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články