Články

Krajina mého srdce - Mírovský rybník

Páteční glosy 1. 10. 2010

Ne, abyste si mysleli, že případ špehování komunálních politiků z Prahy 11 firmou ABL nynějšího ministra dopravy (ale spíše vnitra) Víta Bárty, kterou odkryla MF Dnes, je tak jednoduchou záležitostí, jak popíšu: firma ABL velmi toužila po nemalé zakázce na ostrahu tamějších bytů a tak si pěkně zmapovala život tamních politiků. Pak, dozajista úplně náhodou,  nastaly předvolební a povolební rošády na radnici, které se zvenčí zdály nepochopitelné. Pak ABL dostala kýženou zakázku…a už vůbec si nepředstavujte, že by tak mohla získávat i jiné zakázky jindy a jinde.

Ministr Bárta přece jasně řekl, že jeho firma nikdy nic takového nedělala, a ten přece na první pohled vypadá jako táák důvěryhodný člověk.

 

Čtenář glos T. K. mi napsal postřeh své známé z Litvínova:

Vrátila jsem se ze šestidenní studijní cesty ve Švýcarsku. Je tam také hodně cikánů, ale vidíte (na rozdíl u nás), jak tvrdě pracují. Renata, majitelka dvou hotelů a členka městské rady, u které jsem byla, mně sdělila, že cikáni u nich mají tuto motivaci:

1).. Podporu v nezaměstnanosti dostanou až po souvislém odpracování 5 let bez delšího přerušení.
2).. Odmítnutí práce - žádná podpora.
3).. Ztráta zaměstnání vlastní vinou - absence, požití alkoholu na pracovišti, apod. - žádá podpora.
 4). Zničení obecního bytu a státního majetku musí zaplatit, nebo jdou do vězení a musí tam tvrdě   pracovat až do úplného uhrazení škody.

 

Čtenář glos B. K. mi napsal:

Dnes se nechal na idnes.cz slyšet ministr školství Dobeš ve věci umoření dluhu po libereckém lyžařském mistrovství, že (cituji): "Vedu jednání, která směřují podobným směrem, tedy tak, že by dlužná částka byla rozčtvrcena." Já k tomu jen smutně dodávám, že rozčtvrcena nemá být dlužná částka, nýbrž ti, kdo ji způsobili.

 

Postřeh facebooku: Bible nás učí, že máme milovat lidi. Kámasútra nás učí jak.

Středeční glosy 29. 9. 2010

Diskuse čtenářů Blesku nad vládními škrty vyprovokovala jednu jejich čtenářku k následujícímu konstatování: "Čtu to tady a trochu nestíhám. Jste tady skoro samý ubožáci. Když někdo zvládá to, co vy, lemplové, tak je lhář a zloděj. Když má jiná paní dvě práce, je blbá, veřejně se tady chlubíte, že berete radši podporu, než pracovat za malý plat. Vysmíváte se všem, který nefňukají a makají a tleskáte chvástajícím se a urážejícím bezmozkům. Pokud čtenáři Blesku jsou reprezentativní vzorek naší populace, pak se nedivím, že je tahle země v perdeli,"

 

Ministr školství Josef Dobeš z Věcí veřejných dle tisku chce, aby „stát vrátil libereckému mistrovství světa na lyžích mimo DPH ještě 50 milionů korun“. Zřejmě je natolik „veřejný“, že si pranic neuvědomuje, že stát žádné „veřejné“ peníze nemá, jen ty naše, vytáhnuté nám z kapes. A absolutně nechápu, proč bychom měli za Neumannovou a Jindru platit nasekané dluhy!

 

K tomu mi čtenář glos O. S. napsal:

Ministr Dobeš chce, aby vláda, MŠMT a Liberec uvolnily každý po 25 milionech na
úhradu dluhů MS Liberec. Jako plátce těch peněz souhlasím, ale mám jedinou podmínku: bude konečně řečeno, kdo všechno půjde sedět a na jak dlouho.

 

Pokud přiletí mimozemšťané, už je vybrána osoba, která se s nimi dá do řeči: malajská astrofyzička Mazlan Othmanová z vídeňského Úřadu pro vztahy s vnějším vesmírem. Ta již nedávno vystoupila s myšlenkou, že vzrůstající počet objevených planet posiluje myšlenku, že inteligentní život ve vesmíru není tak vzácný, jak jsme si doposud mysleli.

Já si naopak myslím, když tak pročítám zprávy z tu- i cizozemska, že žádný inteligentní život v celém vesmíru vůbec neexituje…

 

S inspirativním návrhem na řešení problémů s dotováním fotovoltaiky přišel přítel O. V.:

Zajímavé by bylo, podle jakých paragrafů by byli souzeni vzteky do běla rozžhavení odběratelé, kteří by se vrhli s kladivy i těžší technikou na ty hrůzné plochy bakelitu a rozsekali je na maděru. Určitě bychom se dozvěděli mnoho poučného o nedotknutelnosti cizího majetku a podobně, přičemž by se ovšem jednalo  spíše o ochranu majetku vlastního před cizími nájezdníky.

 

Od 1. října začne Jiří Paroubek šéfredaktorovat internetovým listům „Vaše věc“. Myslím, že bychom mu měli neustále připomínat, že NAŠE věc to rozhodně není a nebude.

 

Pondělní glosy 27. 9. 2010

Premiér Nečas chce mít do dvou let nový zákon o stavebním spoření. Nechápu proč. Jediným racionálním činem by bylo stavební spoření zrušit a zrušit zároveň daň z nemovitostí, což by byla ta správná podpora stavitelů domů a bytů.

Zdá se však, že opak bude pravdou: viz předchozí glosa. Takže stát něco přispěje stavebníkům, aby jim to pak v toku času mnohonásobně sebral. Ach, jo.

 

Jeden z titulků dnešní MF Dnes zní: Sociální demkraté pilovali nový styl: nekrást a neslibovat nesmysly. Na jedné z doprovodných fotografií je pak úřadující místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka, který tak skvěle utrácel poslanecké náhrady na něco úplně jiného, což považuji také za krádež…

 

Jaksi těm tanečkům kolem nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké nerozumím. Týdny a měsíce se mluví o tom, že je součástí justiční mafie a že bude odvolána. Pak jí odvolání ministr spravedlnosti odvolání potvrdí: k 1. lednu 2011!

Buďto přece pracuje špatně, a pak měla být odvolána dávno anebo pracuje dobře, a pak nemá být odvolána vůbec.

 

Oprávněný povzdech na Facebooku:

Čtu brněnské městské vyhlášky a nestačím žasnout: například dle tržního řádu „prodejce na jednotlivém místě je povinen zejména při prodeji obuvi zajistit místo ke zkoušení obuvi vsedě a lžíci na boty, při prodeji oděvů a brýlí zajistit alespoň zrcadlo.“

Proč se do toho samospráva sere? Aby měla Městská policie nějakou náplň?

 

A postřeh stejného autora na Facebooku:

„Kalousku, nemáme ani na housku!" (Heslo protestujících, kteří si po demošce dali dvě belgická piva po 65 Kč…)

 

Režisér Jiří Krejčík si vybral rannou povídku Peníze ze sbírky Trapné povídky Karla Čapka a zcela ji předělal na trapný televizní film. Nestačil jsem včera zírat…

 

Drobný kulinářský exkurs do české politiky

„Jsme to, co jíme“ tvrdí jedna stará, dobrá, často citovaná maxima. 

Nedá se sice brát zcela doslova, ovšem Jerome Klapka Jerome ji ve svých slavných „Třech mužích ve člunu (o psu nemluvě) názorně rozvedl:Je opravdu zvláštní, jak je náš intelekt ovládán zažívacím ústrojím. Nemůžeme pracovat, nemůžeme myslet, když si to žaludek nepřeje. Diktuje nám naše vzněty, naše vášně. Po vejcích a slanině nařizuje: "Pracuj!" Po bifteku a po pivě přikáže: "Spi!" Po šálku čaje (dvě lžičky na šálek a nenechat stát déle než tři minuty) poručí mozku: "Teď vstaň a ukaž, co dovedeš. Buď výmluvný, buď moudrý, buď něžný. Pohlížej jasným okem na přírodu i na život. Rozepni bílá křídla myšlenky, vznes se jako božský duch nad svět, vířící pod tebou, a leť dlouhými řadami zářících hvězd k bránám věčnosti !" Po buchtách řekne: "Buď tupý a bezduchý jako dobytek - buď tvorem bez mozku s okem bezvýrazným, v němž nezasvitne paprsek ani fantazie, ani naděje, strachu, lásky, ani života.“

Dívám-li tímto prizmatem na českou politickou scénu, výsledkem je docela zajímavý obraz, zcela nepodobný tomu mediálnímu.

Kupříkladu premiér Petr Nečas: na první i druhý pohled by se mohlo zdát, že se krmí výhradně dietními suchary, které čas od času pro zpestření prokládá nesolenou dušenou zeleninou a vše pak zapíjí řádně odstátou vodou z kohoutku. Opak je však pravdou! Jeho zdánlivý klid a rozvaha jsou totiž způsobovány neustálou konzumací téměř krvavých bifteků s volskými oky na slanině, zajídanými ořechovými řezy se šlehačkou. Náročné a obtížné trávení způsobuje pak trvalý odliv krve k žaludku a střevům (tzv. „vykrvácení do splanchniku“). Naštěstí k opakování věty o nezbytnosti rozpočtových škrtů zase té krve není jinde tolik potřeba a pokud jde o nezbytný pohyb „na vládu - z vlády“ či nějaký ten let na kobereček do Bruselu, zřetelně doplňuje stravu žmouláním feferonek – zvláště poslední fáze jejich konzumace velmi rozhýbává jinak laxní krok.

To ministr financí Miroslav Kalousek se živí téměř výhradně (jak lze podle dechu lehce poznat) likérovými pralinkami. Má to svoje nepopiratelné výhody: bonboniéry se nikdy nepokládaly a nepokládají  za úplatek ale pozornost, drobné dávky alkoholu pak pomáhají snášet stres a hlavně, theofilin a theobromin z čokolády báječně vylepšují náladu, jíž se pak desítky a desítky miliard rozpočtového deficitu jeví málem jako úspory. A opět: alkohol snižuje zábrany, takže nám to ministr financí ihned takto podává…

Ministr dopravy Vít Bárta by sice mohl upadnout do podezření, že se ztotožnil s Napoleonem natolik, že už konzumuje jen nějaký ten arsenik, ale nelesklé vlasy ihned prozrazují, že tomu tak není. Coby známý domácí psychotyran totiž s oblibou hryže, trhá a v zubech drtí čerstvé pšeničné, žitné i ječmenné klasy a přitom se upřeně dívá na novomanželku. Tato strava má ovšem tu nevýhodu, že je velmi vhodná pro zachování zdravého chrupu, takže může být při prosazování plateb za plomby  podezříván ze střetu zájmů, neb se ho nebudou týkat. Ale na to už si nakonec zvykl a my s ním…

Místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka je typickým levicovým politikem i v jídelních návycích: na veřejnosti se rád producíruje s táckem s vychladlou pilinovo – sojovou klobásou a běžnou horčicí, zapíjenou obyčejnou zteplalou desítkou, ovšem doma si rád přilepší vychlazeným šampaňským Roederer Cristall s kaviárem Sevruga na blinách z pohanky. Toto jeho oblíbené občerstvení má dvě nepopiratelné výhody: jednak jeho voliči netuší, co to je a nepídí se tedy po tom, zda je v Lídlu k dostání „v akci“, jednak jej nic nestojí – hradí je totiž z poslaneckých náhrad.

 

Zato středočeský hejman a celočeský poslanec David Rath, ač s vizáží bonvivána, se živí velmi skromně a střídmě,  a to vesměs z vlastnoručně nasbíraných produktů: nějaké to ovoce, něco lesních plodů a hub a spousta a spousta bylinek! To, že z frajeřiny nenosí brýle a často tedy sebere nějakou houbu halucinogenní nebo omylem pozře místo špenátu rulík zlomocný, nic neubírá z jeho schopnosti, že kamkoliv přijde, tam se lehce přiživí.

 

To prezident Klaus, o kterém se všichni domnívají, že si drží tajli držením lyží či tenisové rakety, ve skutečnosti nejí vůbec a živí se, jako ostatně většina romantiků, poezií a rosou. Vše začalo tehdy, když byl zvolen prezidentem a nezbylo mu tedy, než čas od času udělat nějakou tu hradní trachtaci, kupříkladu k výročí vzniku státu, který přestal existovat už v roce 1992. Jídlo a víno na těchto akcích bylo totiž natolik příšerné, že se nejen hosté, ale i sám prezident na nich postupně odnaučili jíst a pít a tuto schopnost pak Václav Klaus usilovným tréninkem dotáhl k absolutnu. Pan prezident, jak slíbil, vše popíše ve své jedenapadesáté knize „Trvale bez potravy aneb Můj příspěvek k boji s globálním oteplováním“. Vzhledem k ekonomickému vývoji nejen u nás lze ovšem předpokládat, že se kniha záhy stane povinnou četbou a spousta a spousta lidí píšících o gastronomii, včetně mne, přijde o honoráře.

Ach, jo!

 

Zahrada 25. září 2010

Zahrada má ovšem spoustu dalších výhod: naučí Vás pracovitosti a udržuje Vás v dobré tělesné kondici. Učí Vás trpělivosti, neboť i kdybyste se snažili jakkoliv, statné dubisko či stinné zákoutí za pár let nevypěstujete. Učí Vás pokoře, neboť čas od času uhodí pořádné mrazy a proberou výsadbu, také chorob mají rostliny snad stejně jako lidé a též rychle pochopíte, že žádný strom neroste do nebe.

Ale abych nebyl tak zatraceně vážný: manželka si prý i po letech manželství myslí, že peníze rostou na stromě, ale už je jí zcela jasné, že ne na vaší zahradě…

Restaurace hotelu Prestige ve Znojmě

Ale vezmu to pěkně popořádku. Kdesi jsem náhodou narazil na zmínku o kuchaři Radku Tesařovi, který léta vařil v několika dolnorakouských restauracích, aby pak ve Znojmě započal své podnikání s „vitální kuchyní“, tedy s kuchyní, která využívá místních a regionálních sezónních produktů a co nejčerstvěji je zpracovává na výbornou krmi.

Což mne zaujalo a tak jsme si s Petrou řekli, že se tam příležitostně zastavíme.

Cesta panelákovým lesem k hotelu a restauraci měla sice schopnost předem zablokovat trávení, ovšem pitorekně přestavěný a dostavěný panelák v sobě nakonec skrýval restauraci prostornou, vzdušnou, částečně prosklenou a s venkovním posezením, jehož zeleň téměř dokonale odblokovala sídlištní okolí. Také uvnitř byla spousta zeleně a jediné nevlídnosti sestávaly z umatlaných světlých potahů opěradel židlí (designerovi zřejmě nedošlo, že hosté odsouvají židle rukama), obrazů visících velmi nakřivo, standardně příšerných umělohmotných mřížek větrání a kamery na zdi, přísně střežící případné hosty. Ti ovšem, mimo nás, nebyli, teprve během naší večeře dorazily další dvě dvojice na venkovní zahrádku. Špatné to restaurační znamení…

Pohled do jídelního a vinného lístku ovšem vše napravil: výběr předkrmů, hlavních jídel i dezertů byl zajímavý a výběr převážně moravských vín ještě více (ač stále nechápu, proč většina našich restaurací letos nenabízí hlavně mladá vína ročníku 2009, jak bývá kupříkladu v Rakousku již od letošního května zvykem, ale vína starší, navíc většinou polosuchá).

Schizofrenní pocit ovšem pokračoval: Petřino carpaccio z hovězí svíčkové s bylinkami a parmazánovými hoblinami bylo skvělé, zvláště fenykl v bylinkách ozvláštňoval paletu chutí a vůní, můj zapékaný kozí sýr doplňoval skvělý nakládaný pórek - miniaturní papírový ubrousek pak připomínal nádražní bufet.

Trochu suchou krůtí pečeni na špenátu doplňovaly výborné domácí nudle, candát s vynikající bramborovou kaší s pastiňákem a grilovanou paprikou s žampiony a sojovými klíčky ovšem rozhodně nebyl čerstvý (a jak by také, při té návštěvnosti, mohl být).

Dva nudící se číšníci, jejichž servírování pokrmů nebylo co vytknout, ovšem za celou večeři jednou jedinkrát nedolili vodu či víno, neuvěřitelné!

Tiramisu na ragú z lesních plodů i citronový jogurt s marinovaným pomerančem vzhledově i chuťově zcela splnili naše očekávání, ovšem ke konzumaci jsme obdrželi jen desertní vidličku, takže zbytek moučníků jsme lovili po talíři a před napitím si utírali ústa do ubrousku se stopami předchozích chodů, neboť ani ten nám během celé večeře lelkující číšníci nevyměnili.

Na závěr jsme si na přívětivé terásce dali skleničku správně vychlazeného sektu, naservírovanou ovšem bez jediného podkládacího ubrousku rovnou na hrbolatou kamennou desku stolku.

Dopijeme, odcházíme potěšeni i otřeseni zároveň a říkáme si: byla by to výborná restaurace, kdyby k rakouské kuchyni přibyli i rakouští číšníci a rakouské stolovací zvyklosti. Pak by určitě dorazili i hosté s rakouským přístupem k pohostinnosti…

 

   

Dopis ze Stoke Park Clubu

Historie tady na Vás doslova číhá na každém kroku: Vilém Dobyvatel tenhle kouzelný kus krajiny pár kilometrů od Londýna záhy po bitvě u Hastingsu v roce 1066 zabral vazalovi krále Harolda Siretovi a promptně jej daroval (jak jinak, než za věrné služby) Williamu de Stoke. A pak se po více než pět století dědil mezi různými mocnými rodinami, tak jak je přízeň či nepřízeň osudu v různých válkách povyšovala a ponižovala, až jej v roce 1581 musel    zadlužený třetí hrabě z Huntingdonu prodat královské koruně. A pak tam bydlela nejen královna Alžběta I., ale spousta dalších slavných lidí, Karel I. tam byl dokonce při svém návratu z Yorku v roce 1647 držen v domácím vězení (což bych si dal také říct).

Pak se ale stalo něco mimořádného: John Penn, učenec, básník a podporovatel architektů, který přišel po vyhlášení nezávislosti Spojených států o veliký rodinný majetek (kde jinde, než v Pennsylvanii), dostal náhradou od krále neuvěřitelnou sumu 130.000 liber (jak vidíte, restituce nejsou zdaleka dnešním vynálezem) a nemalou část z ní utratil za přetvoření tohoto panství na zhmotnělý sen s umělými jezírky, kopci, stromořadími, potůčky, můstky a mosty a spoustou soch a dalších uměleckých děl.

A opět si různí vlastníci užívali tento skvost až do roku 1908, kdy si jej pronajal golfista Nick „Pa“ Lane Jackson a učinil z něj jeden z nejslavnějších golfových klubů na světě.

Dnes už samozřejmě na tomto panství nic uměle vytvořeného nevnímáte, za tu dobu duby a jiné stromy dorostly do velikánů, jezírka, potoky, hráze a skály vypadají jako by tu byly od stvoření světa, jen ta dokonalost proporcí a výhledů bere dech.

Naštěstí nemusíte být členy tohoto exkluzivního golfového klubu, abyste tu mohli trávit rajské chvíle, neboť část budovy je přeměněna na hotel a v blízkosti jsou postaveny nové stylové budovy, v nichž jsou lázně se všemi svody péče o tělo, které si dovedete (ale spíše nedovedete) představit.  (Teď si říkám, jestli se i zde nenechali inspirovat Jamesem Bondem, který v každém dobrodružství dostával pěkně do těla, než to v závěru padouchům nandal, a rozhodně nějakou tu důkladnou rehabilitaci poté potřeboval.)

Oslnivá budova v sobě skrývá neméně oslnivý luxus konce 18. a začátku 19. století (decentně a proto neviditelně modernizovaný), takže se jak v některém z jedenadvaceti apartmánů s mramorovými koupelnami, tak v brasserii, v baru, v knihovně či na terase budete cítit opravdu královsky, což jistě ještě podtrhne nevtíravá, dokonalá obsluha, připomínající nejlepší anglické komornické tradice. A což teprve při nějakém tom banketu v Plesové síni s nádherně dekorovanými stropy, hedvábím potaženými zdmi, neuvěřitelným krbem a výhledem do krajiny, vymodelované před více než dvěma sty léty slavným zahradním architektem „Capability“ Brownem.

Rozhodně se tentokrát nebudu věnovat dlouhému popisu vynikajících pokrmů a vín, které si lze dopřát při večeři, nemohu se však nezmínit o dokonale anglické snídani: u praskajících polen velkého otevřeného krbu v nádherné rohové místnosti, obložené dubem a s okny na sluncem ozářené, pečlivě sestřižené trávníky, prostě chutnají volská oka se slaninou, pečená rajčata, čerstvé topinky, solené máslo, grapefruitová, pomerančová či jahodová marmeláda a  silný čaj od Fortnuma a Masona, spolu s čerstvou smetanou pochopitelně, zcela jinak, nekontinentálně, ostrovně, dokonale.

A pak nezbývá, než se těšit na odpolední posezení u čaje, tentokrát s okurkovými sandwichi, které zcela popírají slova dalšího slavného Brita, slovníkáře Johnsona, který tvrdíval, že jediný způsob, kterak konzumovat okurky je nakrájet je na tenké plátky, osolit, opepřit, zakapat citrónovou šťávou a vyhodit.

A dále se těšit na večerní jehněčí, claret, spoustu dalších lahůdek  i na závěrečný přípitek na další návrat do Anglie, do Stoke Park Clubu, do „splendid isolation“…

 

 

Váš

 

Miroslav Macek  

 

Čtvrteční glosy 23. 9. 2010

Dá se tedy předpokládat, že stejně dopadne policejní vyšetřování v nemocnici v Novém Jičíně, kde vloni hospodařili se šedesátimilionovou sekyrou. Vždyť za dlužné nemocnice také v minulosti často platil stát, takže mohli v dobré víře předpokládat totéž, ne?

 

Rozpočtový deficit německých měst a obcí se jen za první pololetí letošního roku oproti loňsku téměř zdvojnásobil. Jak je vidět, lekteré problémy se i u našich sousedů spíše přesunují, než řeší. O to větší bude konečný výbuch…

Sen o "domu - květu"




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články