Články

Dnešní odpolední zahrada

Rebarborový piškot

Rozpis na vyobrazený moučník:

60 g práškového cukru

40 g polohrubé mouky

2 vejce

1 lžíce pomerančové šťávy

2 větší řapíky rebarbory

2 lžíce medu

 

Cukr důkladně smícháme se žloutky, pak vmícháme pomerančovou šťávu a postupně přimícháme mouku. Na závěr lehce vmícháme tuhý sníh z bílků. Vlijeme do formy a do těsta vložíme kousky řádně oloupané rebarbory, které jsme velmi opatrně, aby se nerozvařily, krátce podusili se dvěma lžícemi medu. Upečeme do růžova při 170 stupních Celsia.

Úterní glosy 4. května 2010

Slovensko, které je chudší než Řecko,  mu má přispět 800 miliony eur  ( tedy asi dvaceti miliardami korun) na půjčku, přičemž si tyto peníze bude muset samo půjčit. Někteří slovenští politici, kterým s e pochopitelně platit nechce, se ohánějí nedávno přijatou Lisabonskou smlouvou, která říká, že státy si za své závazky ručí samy. Jako by dávno nevěděli, že Lisabonská smlouva je shit…

Takže znovu připomínám mou dávnou větu: EU bude buďto taková, jakou ji chtějí mít velmoci, a to zvláště Německo a Francie, nebo nebude žádná.

 

Na střechu Úřadu vlády ve Strakově akademii opět vylezli nějací „ekologičtí aktivisté“. Byli zadrženi policií, aby „podali vysvětlení“. Nechápu jaké. Vylezli tam přece jen a jedině proto, že jinak by po nich a jejich názorech neštěkl ani pes.

 

Seznam lidských práv se nám začíná podivuhodně natahovat. Ve včerejším Respektu jsem si přečetl neuvěřitelnou větu šéfredaktora Erika Taberyho: „Jako by člověk neměl právo na neúspěch a pomoc.“

 

Čtenář glos Z. H. mi napsal:

Pro pochopení vzniku , průběhu a predikce budoucího řešení řeckého dluhu je důležité číst válečnou literaturu  popisující události druhé světové války. Ony totiž motivy a duševní obzory politiků, kteří řídili Evropu tehdá a dnes jsou podobné.

 Vezměme si paralelu bitvy o Stalingrad a současnou řeckou krizi. Průběh bude totiž obdobný.

 1.Začne to tím, že se naplánuje nesmysl, přes který však z ideologických důvodů „nejede vlak“. Tenkrát letní německá ofenzíva v roce 1942, nesmyslně rozdělená do několika směrů. Dnes pokus unifikovat neunifikovatelné a řídit neřiditelné.

2.Odstraní se kritici tohoto nesmyslného plánu.

V roce 1942 odvolal Hitler soudné generály, dnes EU ostrakizuje neeurohujery.

3.Pokud fakta nesedí, tak se upraví.

V roce 1942 dostával Hitler raději jen dobré zprávy, jinak by se rozzuřil. EU zase věřila řeckým statistikám.

4.Vyčerpají se rezervy.

V roce 1942 síla, zásoby etc. německé armády. Dnes německé ekonomiky.

5.Problémy se zametou pod koberec a věří se iluzím.

V roce 1942 byly ignorovány výsledky průzkumu a věřilo se síle rumunských vojsk na křídlech. Včera  a dnes byla ignorována varování soudných ekonomů, že takto to dál nejde a věří se řeckým slibům.

6.Nastane průs..r

V listopadu 1942 obklíčení Paulusovy armády. Dnes už Řecku nikdo soudný nepůjčí.

7.Odmítne se racionální, ale politicky nepříjemné řešení , tj. únik .

V roce 1942 rychlé probití se z kotle, kdy to ještě šlo. Dnes únik Řecka z eurozóny nebo raději i z EU.  

8.Vymyslí se odklad řešení – letecký most ( i když se ví, že trvale nepomůže).

V roce 1942 iluze o zásobování Stalingradského kotle letecky. Dnes půjčka s tím, že se Řecko polepší a přestane žít na dluh. Titulky dnešních novin by tedy mohly znít  : Festung Euro bude dočasně zásobována leteckým mostem.

9.Odloží se problém, ale drhne to a směřuje k ještě většímu prů..ru.

V zimě 1942/43 ztrácelo Německo další a další letadla, ale na zásobování kotle to nestačilo , vojáci mrzli a hladověli.  Tak se vzala další letadla ale pořád se to nelepšilo. Dnes nebude první půjčka Řecku stačit, tak se půjčí ještě naposled, a ještě jednou etc.

10. Nakonec se to celé pos…e , ale ten kdo to způsobil se bude tvářit, že za nic nemůže a požádá své občany o další oběti.

Vsaďte se, že to takhle dopadne.

 

 

Válka generací

Jdu-li se svou mladicí někam do společnosti, pravidelně se naději čelné konfrontace mých a jejích hodnocení přítomných dívek, žen a paní. Vzhledem k mému věku je pochopitelně drtivá většina přítomných reprezentantek něžného pohlaví mladší (často velmi mladší) než já a v mých očích se tedy jeví vesměs krásnými a zajímavými objekty, hodnými obdivu.  Pohlédnu-li však na některou obzvláště vydařenou divu upřeněji, dostane se mi záhy z úst mého doprovodu briskní ho ohodnocení: „Škeble vyšeptalá“!

Pokud má náhodou dívka nohy delší než děva po mém boku a na její postavě je vidět pravidelná údržba, bývá hodnocení  smířlivější a dočkám se tedy vyjádření: „Voschlá krůta“.

Existuje pak pochopitelně označení kompromisní, a to „Vyšeptalá krůta“, užívané ovšem jen zřídka, pro zpestření.

Dívky a ženy vnadné pak sklízí hbitou poznámku, mající na místě zchladit moje případné nadšení: „Ta už je taky pěkně vydojená!“

Syčivě zamumlaná rada k reprezentantce něžného pohlaví, která si zaujatě až dychtivě povídá s některým z přítomných mužů, pak zní: „No, neváhej, neváhej, vždyť už máš po sezóně!“

Chce-li si však povídat nějaká obzvláště milá a líbezná dívka se mnou a nebo  já s ní, častuje ji má milovaná neslyšným  šepotem „Dej si facelift a hoď se do klidu!“

Škoda jen, že se s pravděpodobností hraničící s jistotou nedožiju chvil, kdy bych si mohl vychutnávat bohatství českého jazyka ve výrazech a přirovnáních, jimiž bude častována ta dnešní mladice nastupující generací…určitě bych se též báječně bavil, byť v tomto případě dozajista sám, samotinký…

Kniha mého srdce

Dovedu si s nesmírným potěšením představit, jaké nevěřícné vzrušení a povýšenecké kroucení hlavami vypuklo mezi literárními kritiky a všelikými jinými krasoduchy, když televizní diváckou soutěž „Kniha mého srdce“ vyhrál Jirotkův humoristický román Saturnin.

Také si dovedu představit, jak to ve vzájemných rozhovorech výše jmenovaných schytalo  čtenářstvo s tak „bídným“  a „pokleslým“ vkusem a jaké asi nastalo lkaní nad všeobecným úpadkem doby a čtenářské vzdělanosti a vkusu vůbec.

Dovoluji si však skvělý výsledek Jirotkova Saturnina vehementně obhajovat.

Jde o prvotinu autora, který mimo ni napsal už jen pár zanedbatelných knih (nepočítám ovšem mezi ně taktéž výborného, byť poněkud upozaděného, Muže se psem) a jistě ji psal - důstojník československé armády - jako únik z tíhy válečné doby, ze všech těch hrůz a nelidskostí kolem. Není pak divu, že v této knize vytvořil bezkonfliktní, líbezný, ideální svět, v němž největším neštěstím je „servírovat jako babička“ na kurtu, největší katastrofou stržení můstku průtrží mračen a největším „padouchem“ blaseovaný Milouš, který ovšem „tak krásně bruslí“ .

Hlavně ale není divu, že do této knihy před nepřízní doby doslova unikali její čtenáři. Vždyť strávit v té době  pár hodin na hausbótu, v debatách s doktorem Vlachem, procházet se s krásnou slečnou Barborou, naslouchat pedantickému dědečkovi či příslovím tety Kateřiny, ale hlavně zažít sluhu Saturnina v akci, muselo v té době působit doslova jako balzám na duši.

Také po válce nebyla situace taková, aby lidé neměli dnes a denně zatracený důvod utíkat častěji a častěji  z reality do ideální fikce, a tak Saturnin pomalu zaplňoval knihovny, získával si čtenáře mladších generací a zařazoval se pomalu, ale jistě mezi těch nemnoho knih, které - ohmatané a rozpadající se - nikdy neopopuštějí noční stolky.

Takový osud nepotkal ovšem jen Saturnina, neboť touha unikat v dobách zlých mimo realitu, je dána lidem všude. Vždyť jen proto mohl německý nasládlý román v dopisech Dinah Nelken „Ich an dich“ vyjít od prvního vydání v roce 1939  do léta 1941 ve 170.000 výtiscích!  A jistě si takových knih vybavíte spoustu.

Nakonec, vzpomeňte si na velký úspěch televizního seriálu „Taková normální rodinka“ podle scénáře Fan Vavřincové, vycházející ze stejného literárního podhoubí. Sic natočený v době počínající husákovské normalizace, a přitom s humorem a postavami, připomínající (a vlastně tak adorující)  „prvorepublikovou“ atmosféru!

Samozřejmě, že sám základní námět knihy, poněkud natvrdlý pán a hbitý sluha, řešící za něho veškeré problémy, je přímou kopií Bertíka Woostera a jeho komorníka Jeevese z řady knih veleúspěšného angloamerického autora P.G. Wodehouse. Ovšem zčeštění reálií a charakterů, aniž by přitom vzal za své typický anglický humor, se už dotýká geniality. A také děj knihy je jasný, prvoplánový, čtivý, což je nejen, ale zvláště dnes, vzácnost k pohledání.

A co si může autor přát víc, než že jeho kniha přináší svým čtenářům útěchu, že jim prosvěcuje temný čas a dodává jim víru v lepší svět?

A to zvláště dnes, v době tolik si v umění, včetně literatury, libující v šocích, perverzích, schválnostech a vyumělkovanosti k nečtení.

Takže vy všichni, které vítězství Jirotkova Saturnina tolik překvapilo, vězte, že valná většina lidí se chce četbou odreagovat od všelikých osobních i všeobecných trápení a rozhodně nechce po přečtení knihy řešit problém, zda se raději utopit či oběsit. A je-li to literatura tak kvalitní, jako je Jirotkův Saturnin, tím lépe!

And last but not least, jak by jistě podotknul Jeeves či Saturnin (nedovedu si představit, že by neuměl anglicky, byť byl nějaký čas tenisovým trenérem v Nizze), co je do knih, kterých se tolik týká prastarý povzdech:

Březino, Březino,

tajemný pěvče,

všichni tě vzývají,

nikdo tě nečte….

 

Bramborové noky s medvědím česnekem

Na dvě porce:

400 g brambor

100 g hladké mouky

1 malé vejce

50 g másla

30 - 40 lístků medvědího česneku

sůl, pepř, dvě lžíce čerstvě nastrouhaného parmezánu

Brambory uvaříme, horké propasírujeme a stále za horka do nich vmícháme mouku, sůl, pepř a nakonec vejce. Necháme mírně odležet, pak vytvoříme s pomocí mokré lžíce noky (na obrázku v tradičním tvaru s rýhami, ve kterých lépe ulpívá máslo či omáčka), které vhodíme do osolené  vařící vody a vaříme tak dlouho, až vyplavou na povrch. Mezitím rozpustíme máslo s trochou soli, vhodíme do něj medvědí česnek a lehce jej podusíme. Noky naservírujeme na předehřáté talíře, zalijeme máslem s medvědím česnekem a posypeme parmezánem.

Vychlazené kabinetní veltlínské z Wachau nám k němu zatím chutnalo nejlépe!

Ráno na zahradě

Tak takhle tedy ne, šéfe!

Prostor je to spíše malinký, světlé barvy jej ovšem zpříjemňují. Dřevěné sochy, stolky, lampy a regály s prázdnými lahvemi někoho zaujmou, někoho ne.

Neformální obsluha v džínách, košilích a tričkách nás uvádí ke stolku pro dva u okna. Povrch tvoří silné dřevěné desky bez ubrusu. Dřevo na tom našem je poněkud rozeschlé a tedy hrbaté, takže talíře se při jídle kymácejí a sklenice jsme několikrát zachraňovali před pádem. Mimochodem: prosecco na úvod jsme dostali ve sklenicích Micasa, víno ve výrobcích C&S (těžkých, v rukou nepříjemně nevyvážených), vodu ve sklenicích Rona.

Pohlédnu doprava a vidím staré litinové ústřední topení, ale rovněž uřezané staré trubky, spleť nových měděných, zásuvku neočištěnou od malby. A je po stylu! Možná by stačilo o jednu dřevěnou sochu méně a z ušetřených prkýnek udělat kryt na radiátory, stýskám si v duchu. Nalevo stůl pro větší společnost, jehož vzdálenost od toho našeho činí šedesát centimetrů (na nejbližší židli si naštěstí nikdo nesedl, jinak by seděl mé partnerce Petře téměř na klíně).

Zatím jsme v restauraci sami a tak si můžeme z reproduktorů vychutnat hlasitou břesknou trubku a chraplák Louise Armstronga. Ještě netušíme, že během příští hodiny a půl uslyšíme třikrát Hello, Dolly… Není nad italské domácí prostředí!

Prosecco je příjemně vychlazené, začínáme studovat jídelní lístky a nasloucháme výčtu „specialit dne“ od úslužného a milého číšníka (ovšem u vedlejšího stolu se opřel při hovoru s hosty oběma rukama o stůl - zajímavá neokázalost!).

Můj jídelní lístek tvoří několik papírů spojených provázkem, provlečeným skrz otvory od děrovačky (opět stejná „stylová neokázalost“?) s příšernými oslími uchy, nyní už poněkud umatlanými.

Nepříjemným překvapením je, že chybí sezónní radosti: chřest a medvědí česnek. Taková kulinářská oslava jara se u nás zřejmě nenosí. Škoda též, že bych nemohl cizinci předvést kvalitní moravské víno.

Vybírám si marinovanou telecí kýtu s omáčkou z tuňáka a dušená telecí líčka s Marsalou a se špenátem. Petra volí penne se sienským vepřovým a jehněčí kotletky na rozmarýnu s restovanými brambory.

K předkrmům si objednáváme třetinku gavi di gavi, k hlavním chodům montepulciano Il Maschio da Monte 2007. Zdejší podivuhodností je, že vinný lístek nabízí vína o tři až pět let starší, než jsou ta skutečně k dispozici. Ceny za ta mladší vína jsou ovšem stejné, takže vlastně klam.

Vodu nám bez optání přinesou lahvovanou, v lahvi od Pininfariny, která se sice nedá pít, ale máte ji zatraceně dobře započítanou v ceně. Louis Armstrong nám k tomu zpívá svou Jeepers creepers.

Můj pokrm, zvaný též vitello tonnato, který jsem už ochutnal v mnoha slavných restauracích, právě přichází. Řečeno se slavnou autorkou italské kuchařky Marcellou Hazan, i já viděl pokrmy, vydávané za vitello tonnato, vytvořené z rozložených plátků telecího s kopečkem omáčky na nich, nikoliv nejméně čtyřiadvacet hodin omáčkou zcela zalité, aby do nich pronikla. I tady jde, bohužel, o ten první případ. Navíc platí, že člověk jí i očima a cákanec omáčky uprostřed talíře moc chuti k jídlu nevyvolává.

Málo propláchnuté a tedy ostré kapary dávají zapomenout na proslulou disputaci literárního hrdiny Nera Woolfa s jeho kuchařem Saulem Panzerem, zda je na vitello lepší omáčka z tuňáků středomořských či atlantických. Kapary by v tomto případě přehlušily i omáčku z leklé mřenky.

Petřiny penne s vepřovým jsem ochutnal a byly skvělé.

Červené víno otevírají teprve nyní, ale určitě se ještě stihne alespoň trochu vydýchat.

Telecí líčka na hromádce špenátu jsou téměř černá, z jedné stany příliš připečená, nicméně krásně měkká a kližkovitá. Zato omáčka je velmi, velmi přesolená. Nabízím beze slova k ochutnání Petře, která solí více než já. „Příšerně slané!“ nechává se slyšet. Ve špenátu jsou pinolky, opět bez ohlášení, takže alergici na oříšky, pozor!

Opět zní Hello, Dolly!

Petřiny jehněčí kotletky na rozmarýnu jsou „well done”. Přitom ona je má ráda do růžova, ale nikdo se jí neptal! Po rozmarýnu ani vidu, ani vůně, ani chuti, zato je v omáčce spousta cibulek, opět neinzerovaných. Petra roní slzu při vzpomínce na kotletky připravované skutečně na rozmarýnu.

Montepulciano je skvělé a dává zapomenout, že k nám pomalu ale jistě přichází pach z kuchyně, který s námi zůstane usazený v našich šatech až domů.

Po pauze si objednáváme dezert: Petra čokoládový fondant s malinovým pyré, já mučenkový sorbet. Fondant je výborný, malinové pyré průměrné, zato je tu opět neavizovaná pistáciová zmrzlina s velmi podezřele silnou pistáciovou chutí – neomylně s ethylvanilinem. Sorbet je velmi kyselý, takže se zaobírám nápady, jak by šel vylepšit - kupříkladu přidáním akátového či jedlového medu.

Ještě skleničku prosecca na vytrávení, zaplatit účet (na pražské poměry uspokojivý, nepřehnaně vysoký) a nasednout do objednaného taxi.

Doma rozvěsíme šaty na balkon, aby vyčichly a před spaním si vyprávíme, jak by bylo skvělé, kdyby si Zdeněk Pohlreich místo svých „vole” a další vypípaných slov udělal pořádek doma. A to zgruntu!

 

 

Dopis z Vídně

Vždyť co si myslet o městě, které je tak pevně a dlouhodobě spjato s habsburským císařsko - královským dvorem a zvláště s téměř neměnnou epochou Jeho Císařského Veličenstva Františka Josefa II. - a zároveň mezi jeho nejpopulárnější politiky vždy patřili spíše k rázným změnám vždy naladění socialisté?

Nebo co si myslet o stálosti charakteru města, jehož architektura byla tak silně ovlivněna historizujícím vlivem slavného Otto Wagnera, ale zároveň ve svých zdech nechala tvořit takové architekty, jakými byli neméně slavný Adolf Loos („Ornament je zločin“) anebo ještě slavnější Friedensreich Hundertwasser („Přímka by měl být, alespoň morálně, zakázána“)?

Co si myslet o neměnnosti města, jehož obyvatelé nadšeně aplaudovali otci a synovi Straussovým a pro které se staly vídeňské valčíky setrvalým, málem až hymnickým, symbolem, v němž ale také v roce 1918 založil Arnold Schönberg, vrcholný představitel „Nové hudby“ a dodekafoniky, “Soukromý spolek pro provozování hudby“?

A jaký pocit stálosti a neměnnosti pramení z poznání, že po malířích, jakými byli kupříkladu meteoricky slavný a zase zapadlý Hans Makart se svými fasádovitě  působícími díly či veleakademický Christian Ruben, přišla slavná vídeňská secese, Kolo Moser, Gustav Klimt a další a další?

Jak si vysvětlit na jedné straně ohromnou popularitu Vídeňského lidového divadla a zároveň Státní opery?

Nebo Johanna Nepomuka Nestroye a zároveň Ödöna von Horvatha, o Elfriede Jelinekové ani nemluvě?

Popularitu snobských plesů v Opeře a zároveň lidové zábavy v zábavním parku Prater? Luxusních kaváren a restaurací, ale také prostých „heurigen“ pod širým nebem?

Jak vidíte, docela nenápadně jsem Vám vypočetl nezměrný počet možností, jak si přijít ve Vídni vždycky na své, ať už jde o nasycení duše nebo nasycení těla. A věřte mi, že můj výpočet je až hanebně kraťoulinký a přímo na místě si jej vždy můžete snadno doplnit o další a další lahůdky architektonické, hudební, divadelní, malířské, sochařské a mnohé a mnohé další.

Pokud ovšem jde o lahůdky kulinářské, tentokrát ponechám pátrání po těch nejlepších restauracích, kavárnách a cukrárnách na Vás, neboť to ve Vídni není žádný problém.

Dám Vám ovšem dobrou radu. Až doputujete v některé z vynikajících restaurací po několika chodech k moučníku a číšník k vám dojede s vozíčkem, navršeným těmi nejčerstvějšími, nejvoňavějšími, nejnadýchanějšími a nejšlehačkovitějšími zákusky na světě, a vy si, pochopitelně, nebudete a nebudete moci vybrat, udělejte to tak, jak to dělával Mistr Leo Slezak, slavný vídeňský tenor (mimochodem, rodák ze severomoravského Šumperka), který vždy po opulentním obědě na záludnou otázku číšníka „Mistře, ještě nějaký zákuseček?“ široce mávnul rukou nad vozíčkem a zvučným tenorem pravil:“Jawohl!“

A pak, při digestivu, byť s myslí poněkud obleněnou, si najednou uvědomíte, že skutečně platí to, co tak dobře ze zkušenosti věděla moje matka, totiž že „Wien bleibt Wien!“

A také si určitě uvědomíte, proč tomu, navzdory všem změnám a novotám, tak je. Dojde Vám totiž, že je to ve zdejších  lidech: srdečných, přátelských, veselých,  a zatraceně dobře umějících žít…

 

Na shledanou ve Vídni se těší

 

Váš Miroslav Macek

 

Pondělní glosy 3. května 2010

Řecko začne škrtat své výdaje a za tento slib dostane v příštích třech letech půjčku 110 miliard eur na cca 5% úrok. Nalajnováno je snížení deficitu v příštím roce na 7,6% HDP a v roce přespříštím na 6,5% HDP. Dluhy tedy nadále rychle porostou, úroky z úvěrů též, koupěschopnost obyvatel v rámci stagnace a snižování platů a zvyšování daní se zhorší, vypůjčené peníze přitom pokryjí jen dluhy a pranic nezvýší konkurencischopnost Řecka…jaksi pořád nevidím tržní logiku této akce. Politická logika je na druhé straně jasná: musíme zachránit euro za téměř každou cenu, když jsme do něj politicky tolik nainvestovali!

Takže jen další vítězství ideologie nad zdravým rozumem, nic víc, nic míň.

 

Pokud začne od 1. června platit nový zákon o audiovizuálních mediálních službách, čeká internet zavedení obdobných pravidel, jakými se musí řídit ostatní media. Toto omezení internetové svobody se nazývá „zrovnoprávnění internetu s ostatními medii“. Fuj!




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články