Články

Luciphera

Sen

Čtvrteční glosy 6. 5. 2010

Ze včerejší MFDnes na mne vypadly „Zdravotnické listy“, předvolební plátek ČSSD o zdravotnictví. Vynikajícím způsobem udělaný list: směska lží, polopravd a stupidit je přesně to, co na voliče ČSSD zabírá. Čímž nemyslím skupinu chytřejších - vyčuranějších voličů ČSSD, kteří si dobře spočítali, že za její případné vlády vydojí z veřejných prostředků na své platy anebo do svých firem více: ty Paroubek přesvědčovat nemusí.

 

Řekové  přesvědčují okolní svět, že je velmi nerozumné investovat do nich byť jen jedno jediné euro. Vzhledem k tomu, že většinu řeckých dluhů však vlastní německé a další banky, je plánovaná pomoc Řecku ve skutečnosti pomocí těmto bankám.  Neboť velké banky jsou soukromé pouze tehdy, když vydělávají, pokud prodělávají, jsou náhle veřejnými instituce.

 

Překladový slovník ze sociálnědemokratštiny do češtiny:  Podpora napříč politickým spektrem = podpora komunistů.

Šéfe, šéfe!

Bývalý politik a gurmán Miroslav Macek napsal před časem do časopisu TÝDEN kousavou recenzi na restauraci Divinis na Starém Městě pražském, v níž vládne "televizní šéfkuchař" Zdeněk Pohlreich. Zde jsou reakce slavného kuchaře na Mackovy výtky. 

Miroslav Macek: „Vidím staré litinové ústřední topení, ale rovněž uřezané staré trubky, zásuvku neočištěnou od malby… Možná by stačilo o jednu dřevěnou sochu méně a z ušetřených prkýnek udělat kryt na radiátory."

Zdeněk Pohlreich: „Návrh na rozštípání sochy a její použití na zakrytí radiátoru mluví sám za sebe, to jistě uznáte. Jestliže si někdo stěžuje na křupanství, vyznívá to obzvlášť pikantně."

 MM: Navrhl jsem snad rozštípání sochy? Stěžoval si na křupanství? Naprosto ne…navrhl jsem jen namísto cca šesti soch sbitých z prken instalovat kupříkladu soch jen pět a za ušetřený peníz vylepšit nevábný kout. Jen tím výpadem odbýváte výtku o nevlídném koutu ve Vaší restauraci. Očima se však také jí, a nejen z talíře…

Macek: „Prosecco je příjemně vychlazené a nasloucháme výčtu "specialit dne" od úslužného a milého číšníka, který se ovšem záhy u vedlejšího stolu opře při hovoru s hosty oběma rukama o stůl - zajímavá neokázalost!"

Pohlreich: „Že se číšník opřel o stůl? Dělá to pravidelně, nikomu to zatím nevadilo. Ať už se to někomu líbí, či ne, vždy budu mít radši příjemného číšníka, než prkenného typa, který stojí v uctivé vzdálenosti."

MM:  Oběma rukama se plně opírat o stůl hostů je neomluvitelné, to prostě neokecáte.  Optimální je pak příjemný číšník, který se neopírá hostům o stůl.

Macek: „Podivuhodné je, že vinný lístek nabízí vína o tři až pět let starší, než jsou ta skutečně k dispozici. Ceny za ta mladší vína jsou ovšem stejné, takže klam."

Pohlreich: „Musím souhlasit s poznámkou týkající se vinného lístku, je pravdivá a mrzí mě to. Tu chybu jistě a rádi napravíme."

MM.: Vy nekontrolujete jídelní a vinné lístky?

 Macek: „Nepříjemným překvapením je, že chybí sezónní radosti: chřest a medvědí česnek."

Pohlreich: „To, že neprodáváme chřest a medvědí česnek je prostě naše obchodní rozhodnutí, do kterého mu s prominutím nic není. Je to stejné, jako když se zubař rozhoduje, zda použije amalgamovou plombu či jinou. Chřest byl v té  době stále ještě velmi drahý, importovaný z Řecka a Španělska, tudíž ne té nejlepší kvality. Medvědí česnek mi navíc nechutná, nerad ho vařím, takže je to asi jasné."

MM.: Chápu, že je to Vaše obchodní rozhodnutí, to ale neznamená, že se mi to nemůže nelíbit. To právo mi těžko i s Vaší arogancí můžete upřít. Prostě od teďka vím, že na speciality s medvědím česnekem mám chodit jinam. P.S.: Pacientovi, který platí, ovšem není jedno, zda dostane plombu amalgámovou či jinou a rozhodně mu do toho velmi je!

 Macek: „Škoda též, že bych nemohl cizinci předvést kvalitní moravské víno."

Pohlreich: „Názor o "kvalitním moravském víně" v italské restauraci působí zcela směšně a nepatřičně i přes zjevný původ pana hodnotitele. Každý ví, že moravská vína až na výjimky nejsou zrovna skvělá a těch několik výjimek navíc zcela diskvalifikuje jejich neúměrná cena."

MM: Ač nejsem Moravák, jsa narozen v Litomyšli (a geneticky už vůbec ne!), musím konstatovat: pak tedy působí směšně i výběr vín z celého světa v restauraci L´Espadon v pařížském Ritzu či v mnoha jiných (i italských restauracích): vždy mají i jiná vína, než francouzská (italská, německá, švýcarská)…to je mi tedy argument!  Zvláště cizinci rádi ochutnávají kvalitní místní vína a vězte a věřte, že i na Moravě jich pár za rozumnou cenu dostanete.

 Macek: „Místo vody nám bez optání přinesou minerálku (v lahvi od studia Pininfarina); sice se nedá pít, ale máte ji zatraceně dobře započítanou v ceně."

Pohlreich: „Komentář o tom, že se voda nedala pít, ale byla naúčtována, je nesmyslný. Proč by neměla být naúčtována? Navíc Lauretana, kterou servírujeme, je nejlepší italskou vodou na trhu."

 MM.:  Špatně jste mne pochopil, šlo o literární narážku na gurmánskou povídku Williama Somerseta Maughama, totiž, že drahá láhev se nedá pít, ale máte ji započtenou v ceně ( u Vás za 100.- Kč). Kritizoval jsem ovšem něco jiného: jinou možnost, než předraženou H2O  jsme nedostali.

Macek: „Vybírám si marinovanou telecí kýtu s omáčkou z tuňáka a dušená telecí líčka s marsalou a se špenátem… Můj pokrm, zvaný též Vitello Tonnato, který jsem už ochutnal v mnoha slavných restauracích, právě přichází. Řečeno s Marcellou Hazanovou (autorka nejslavnější italské kuchařské knihy), i já viděl pokrmy vydávané za vitello tonnato, vytvořené ovšem z rozložených plátků telecího s kopečkem omáčky na nich nikoli nejméně 24 hodin omáčkou zcela zalité, aby do nich pronikla. Také tentokrát jde, bohužel, o první případ."

Pohlreich: „Marcella Hazan, jejímž receptem na Vitello Tonatto se pokoušel pan Macek oslnit, prostě není profesionální kuchařka, je to někdo, kdo prostě popsal domácí italskou kuchyni. Sice dobře a přesně, ale nepoužitelně pro profesionální účely. Mít v restauraci marinované vitello 24 hodin prostě nejde, co by se s ním asi tak mělo udělat potom?"

  MM.: Nesnažil jsem se nikoho oslňovat paní Hazanovou, jen jsem ji citoval. Opravdu jsem měl vitello tonato v mnoha proslavených italských restauracích v Italii i ve světě, ale nikde mi nenaservírovali našedlé lejno doprostřed talíře. Vskutku! A jistě Vám ty restaurace rády prozradí, jak to dělají.

Macek: „Telecí líčka na hromádce špenátu jsou téměř černá, z jedné stany příliš připečená, nicméně krásně měkká a kližkovitá. Zato omáčka je velmi, velmi přesolená. Nabízím beze slova k ochutnání Petře, která solí více než já. "Příšerně slané!" nechává se slyšet. Ve špenátu jsou pinolky, nijak neinzerované, takže alergici na oříšky, pozor!"

Pohlreich: „Úvahy o slanosti pokrmů jsou jistě možné, a pokud je to téma, dá se to zcela snadno napravit na místě, nemyslíte? Takhle je to ovšem zábavnější, že ano?"

M.M.: Přesolenou omáčku napravit na místě? Prosím o recept! A zábavné to pranic nebylo, jen prostě příšerně přesolené.

Macek: „Po pauze si objednáváme dezert: Petra čokoládový fondant s malinovým pyré, já mučenkový sorbet. Fondant je výborný, malinové pyré průměrné, zato je tu opět neavizovaná pistáciová zmrzlina s velmi podezřele silnou pistáciovou chutí a neomylně s ethylvanilinem. Sorbet je velmi kyselý: v tomto směru by šel jistě vylepšit např. přidáním akátového či jedlového medu."

Pohlreich: „Úplně mě rozbila rada, jak napravit kyselou chuť (podle mě osvěžující) sorbetu z mučenky (která je přirozeně kyselá) medem, zvláště pak jedlovým. Trošku jsem se poptával a nikdo neví, o jaký med jde. Nicméně pořád si nemyslím, že jedle a tropické ovoce mají příliš společného. Navíc se znovu ptám; kdo to je, že nám radí, jak vařit?"

  MM.: Kyselost sorbetu by mi nevadila, tento byl ovšem velmi, převelice kyselý. Potlačovat přílišnou kyselost medem je stará známá metoda. A jedlový med (med, který vyrábějí včely ze šťávy jedlového jehličí a který je běžně v prodeji (Tannenbaumhonig v Německu) má tu výhodu, že potencuje chuť a vůni ovoce a nepřidává sladkosti. Ale neříkejte mi, že to jste nevěděl!

Macek: "Víno Montepulciano je skvělé a dává zapomenout, že k nám pomalu, ale jistě přichází pach z kuchyně, který nás usazen v šatech doprovodí až domů… Ještě nám zbývá dát si skleničku prosecca na vytrávení, zaplatit účet (na pražské poměry uspokojivý, ne přehnaně vysoký) a nasednout do objednaného taxi. Doma rozvěsíme šaty na balkon, aby vyčichly, a vyprávíme si, jak by bylo skvělé, kdyby si Zdeněk Pohlreich místo svých oblíbených "vole" a dalších vypípaných slov udělal pořádek doma. A to z gruntu!"

Pohlreich: „Pokud si pan Macek stěžoval, že mu smrděly šaty, myslím si, že tu něco skutečně pěkně smrdí. Pokud jsem vyzván k tomu, abych si udělal pořádek doma místo mých televizních aktivit, musím jen požádat pana "hodnotitele", aby se raději věnoval své oslnivé kariéře ať už zubařské, politické, či jiné, místo psaní nesmyslů o restauracích. Mediální pozornost, která vyvrcholila pěti minutami slávy na lékařském kongresu, ať si, prosím, zajistí něčím, v čem se skutečně vyzná. Gastronomie to zcela jistě není."

MM: Šaty moje i mé společnice opravdu zapáchaly přepáleným tukem z kuchyně. Rozhodně jsem Vám pak nedoporučoval, abyste si udělal pořádek doma namísto televizních vystoupení, za něž jsem Vás v úvodu (nezkráceného) textu chválil . Doporučoval jsem jen namísto zcela zbytečných „ramsayovských“ vulgarit udělat si pořádek ve vlastním podniku.

P.s. Již staří Řekové si velmi nevážili lidí, kteří namísto argumentace k věci (ad rem) argumentovali k osobě (ad personam). Dozajista jste si všiml, že já to ve svém textu nečinil a nečiním.

P.p.s.  Vařím pro sebe a své přátele půl století a zeptejte se jich, jak jsou s mojí kuchyní spokojeni. Také jsme navštívil desítky a stovky výborných restaurací po celém světě a znám se osobně s mnoha proslavenými kuchaři:  vesměs skromnými  a slušnými lidmi.

And last but not least: rád Vás pozvu domů na večeři, kterou vlastnoručně připravím a během ní  možná zjistíte, že o vaření a stolničení vím mnohem více, než si myslíte a já možná zjistím, že nejste taková vztahovačná PR primadona , jak se jevíte. Platí?

 

S přáním klidu a míru v duši (velmi to prospívá kvalitě připravovaných pokrmů),

Váš

Miroslav Macek

Rozkvetl kdoulovec japonský...

Středeční glosy 5. května 2010

Žiju ve svém domovském městě Zábřeh šedesát pět let. Platil jsem tady nemalé daně a nikdy od obce nechtěl ani korunu jakýchkoliv dávek. U místních obchodníků a řemeslníků utrácím peníze. Mí rodiče tu postavili dům, který jsem přestavěl a udržuji, vysazuji tu spoustu zeleně a řádně se o něj starám. Dcera s manželem tu celý život bydlí, pracuje, vzorně vychovává děti  a platí daně. Včera jsem od Finančního úřadu dostal složenku na zaplacení daně z nemovitosti ve výši 1.864.- korun. Ne, že by mne ta suma zruinovala a dozajista ji zaplatím, byť město veřejný chodník  (v neutěšeném stavu) před mým domem opět neopravilo a v zimě neudržovalo.

Jen si tak říkám, když vidím ve městě spoustu všelijakých těch povalečů a nemakačenků na dávkách, kteří samozřejmě žádnou nemovitost nikdy nepostavili a daň z nemovitosti   tedy neplatí , kde je alespoň elementární slušnost a spravedlnost.

  

Z diskuse na serveru idnes ke krachu prostějovské textilky OP: Ta továrna by krachla, i kdyby patřila Armanimu. Ani ten si nemůže dovolit vyrábět konfekci v tak rozlehlém areálu nepotřebných budov s tak obrovskými náklady. Celý sortiment OP hravě zastane několik malých firem s třetinou zaměstnanců s desetinovým arzenálem objektů. Co nefunguje, neumí ekonomicky žít, musí také ekonomicky zemřít.

Moje poznámka: Jen se podivuji, že to za ta léta, kdy nadělali přes miliardu dluhů, nedošlo i podnikovým manažerům…

 

Demokracie je v překladu „vláda lidu“, což už ovšem dávno neplatí: drtivá většina Němců, celkem 86%, je proti pomoci zadluženému Řecku a přesto tak vláda hodlá učinit. Vláda, kterou lidé s tímto programem rozhodně nevolili. Takže vláda elit…průšvih ovšem je, když nejde o elity, ale reprezentanty voličů, čím dál tím zblblejších nafouknutými kampaněmi. Píárkracie, dalo by se říci.

 

Čtenář glos P. V. mi napsal:

Letěl jsem minulou soboru z Mnichova do Prahy. Poledním spojem lítá jen pár lidí a Lufthansa proto nasazuje menší vrtulová letadla. První tři řady jsou oddělené vzdušným paravánkem, který takto podtrhuje smysluplnost zakoupení si business třídy.

V celém tomto oddělení seděl sám s triumfálním výrazem v tváři mladý manager a dopřával si nadstandardního servisu čtením denního tisku a usrkáváním značkové lihoviny. Vzpomněl jsem na dobu, kdy jsem byl vlastníkem firmy s obratem přes miliardu korun ročně a zaměstnával 200 lidí a tlačíval se na dlouhých cestách do Hongkongu  a na Taiwan v economy třídě . Říkal jsem si:  ti úspěšní si dnes dovedou svého úspěchu ale užívat.

Jaké prozření mě čekalo, kdy při výstupu z letadla na  pražské Ruzyni byl manažer, přestupující do připravené černé limuzíny BMW GT s nápisem VIP servis, ostatními pasažéry našeho letu identifikován jako Radovan Štajner, úředník, který má na pražském magistrátu na starosti investice.

Tak mne napadlo v okamžiku, když mu sluhové v černém překládali kufry Louis Vuitton, že v době, kdy by se každá koruna hodila ke snížení našeho poměrně rychlého rostoucího státního dluhu, by se mělo s našimi těžce vydělanými penězi zacházet šetrněji.

Jako muži mi bylo útěchou, že ze zadních řad ekonomy třídy se k němu po chvíli doštrachala odbarvená blondýna s výrazem v tváři, které jsem vídal při procházkách v okolí  Buloňského lesíku.

Moje p.s.: určitě letěl za svoje…

 

A jeden nekorektní pro potěchu na závěr:

Farář jde po vesnici a najednou vidí obrovský billboard, na něm je kříž a na kříži Ježíš. Pod křížem je nápis: "Naše hřebíky udrží všechno!!"
Farář je velmi pobouřen a proto se rozhodne pohovořit s majitelem železářství, kterému billboard patří. Vysvětlí majiteli, že takto tedy ne a majitel ho ujistí, že dá věci do pořádku.
Druhý den jde farář na kontrolu billboardu. Na billboardu je prázdný kříž, dole pod křížem se v blátě válí Ježíš a nápis praví: "S hřebíky od nás by se to nestalo!"

 

Moje nové stránky www.macekvbotach.cz  se pomalu, ale jistě rozjíždějí…Viditelný Macek je jejich nedílnou součástí, ale ke čtení a koukání tam toho najdete povícero…

 

 

Edgar Allan Poe: Krkavec

                               Krkavec

 

 

K půlnoci byl čas nedlouhý, bděl jsem sláb jak pápěr pouhý –

mezi silné staré svazky duch tak snadno zapadne –

v dřímotě se hlava sklání, tu se ozve znenadání

jemné tiché zaklepání na mé dveře důkladné.

„Že by klepal,“ povídám si, „na mé dveře důkladné

host tak pozdní? To snad ne.“

 

 

Vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto,

oheň z krbu vrhal zlato mezi stíny záhadné.

Toužil jse, ať čas je denní, smutek zažehnat chtěl čtením,

každá věta se však mění v pops dívky proradné,

Lenora je její jméno andělské a proradné,

jméno, které zapadne.

 

 

K tomu slabý, smutně stálý šustot od okenic z dáli

kdesi v duši děsí tak, že divný strach mne přepadne.,

tlukot srdce ochabuje, hlas jen stále opakuje:

„Někdo venku přešlapuje, hledá dveře důkladné,

jistě venku přešlapuje, hledá dveře důkladné“,

s úlevou mne napadne.

 

 

Moje duše hned se vzchopí, bez váhání slova klopí:

„Pane,“ pravím, „nebo paní, chování mám příkladné,

přišlo ale na mne spaní, vaše jemné zaklepání,

vaše jemné zaťukání na mé dveře důkladné,

málem neslyšel jsem ani…“ Vrzly dveře důkladné,

venku temno záhadné.

 

 

Jak zrak do tmy tmoucí zírá, úzkost sirá srdce svírá,

strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané.,

z ticha, které duši leptá, ani hlásek nezašeptá,

„Lenora“ – hned jméno šeptám na mysli co vytane,

„Lenora“ – zpět  echo šeptá – na mysli mi vytane

jenom ta a jiná ne.

 

 

Zpět jdu mezi knihy svoje, duši plnou nepokoje,

opět slyším zaťukání, tentokrát už důkladné.

Jistě, teď to slyším více, někdo zkouší okenice,

zvědavý jsem převelice, jak záhada dopadne,

ztiš se, srdce, záhy zvíme jak záhada dopadne,

větrem vzniká, jinak ne.

 

  

Otevřel jsem okenice a hle: náhle do světnice

krkavec se hrne z doby jistě dávno zapadlé.,

nezaváhá, rozhlédne se, s pompou šlechtice se nese,

usadí se jako v lese nad mé dveře důkladné,

na poprsí Palladino nad mé dveře důkladné,

nepohne se, nespadne.

 

 

Jeho příchod, směšně prudký, v úsměv proměnil mé smutky,

ten je cit pro dekoru, ty způsoby vybrané!

„Pelichá ti ovšem peří, to ti nikdo neuvěří,

že jsi krutý katan z pekla, když máš peří sedrané,

jakpak dole říkají ti, když máš peří sedrané?“

Krkavec hned kráká: „Ne.“

 

 

Měl jsem radost z téhle krásy, jak ta drůbež povídá si,

i když nebudou v tom asi žádné čáry záhadné.,

nikdo nemá ani zdání, jaké je to pokochání

vidět ptáka, který kráká, zdobit dveře důkladné,

vidět ptáka na poprsí zdobit dveře důkladné,

jehož jméno zní snad NE.

 

 

 Krkavec dál klidně klímá na poprsí, odkud zpívá

to své „ne“, co připomíná nářek duše spoutané.

Jistě po něm nezůstane ani pírko urousané,

mumlám, „Přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané,

zítra i ty opustíš mne jak naděje zklamané.“

Pták zakráká zkrátka: „Ne.“

 

 

Hleďme, kterak přesně sedí slůvko jeho odpovědi.

„Bezpochyby,“ povídám si, „tohle slovo nevzhledné

slýchal v řeči svého pána, kterého postihla rána

nelítostná, nečekaná, takže hoře bezedné

nutilo ho v beznaději, jenom hoře bezedné,

na vše odvětit hned ne.“

 

 

Když už jeho příchod prudký, v úsměv promenil mé smutky,

hned se neslo moje křeslo přede dveře důkladné,

pak jsem, opřen do sametu, probral jeho krátkou větu,

abych zjistil, pročpak je tu ten pták z doby zapadlé,

duch děsivý, ďábel divý z doby dávno zapadlé,

který umí krákat „Ne“.

 

  

Setrval jsem v zadumání, slvko nepromluvil ani

k ptákovi, jenž na mne poulí žhoucí oči záhadné.,

myšlenky se v hlavě honí, hlava na polštáŕ se kloní,

na samet, co po ní voní, co má vzory nápadné,

ONA však ten samet nový, co má vzory nápadné,

nepohladí, víckrát ne.

 

 

Náhle rozline se z dáli vůně jako z katedrály,

echo vzdecvhů archandělů ve vzduchu znít zůstane.

„Lumpe,“ křičím, „konec snění, určitě to jinak není,

nesou nápoj zapomnění, po erém tma nastane,

na Lenoru zapomnění po něm jistě nastane!“

Krkavec však kráká: „Ne!“

 

 

„Proroku zla,“ povídám mu, „ať jsi pták či upsán ďáblu,

Pokouší se pokušitel zjistit, co zde zastane?

Nebo tě běs bouří jiných zahnal do zdí nehostinných,

sem do domu děsů divých? Pověz pravdu, satane!

Je snad, je snad v smrti cesta? Pověz, pověz, satane!“

Krkavec zas kráká: „Ne!“

  

 

„Proroku zla“, povídám mu, „ať jsi pták či upsán ďáblu,

kvůli nebi nebo Bohu, oba přec jsme křesťané,

řekni duši, co bol tají, zdali ve vzdáleném ráji

obejmu Lenoru – lásku, zda to někdy nastane,

obejmu svou velkou lásku, zda to někdy nastane?“

Krkavec zas kráká: „Ne!“

 

 

„Buď to slovem rozloučení!“ vykřikl jsem v pobouření,

„Táhni tam, kde bouřemi je peklo s nocí slátané!

Ať tu nezůstane ani černé pírko tvého lhaní,

v samotě chci trávit spaní, kliď se z dveří, satane!

Vyjmi zobák z mého srdce, kliď se z dveří, satane!“

Krkavec zas kráká: „Ne!“

 

 

Na mé řeči nic nehledí, stále sedí, stále sedí,

v pevné tělo Palladino zatnul drápy šeredné,

jeho oči nemrkají, co zla v sobě ukrývají,

lampy na zem promítají jeho stíny bezedné

a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné,

nezvedne, už nezvedne.

                      

           

            Medicinsko – literární úvaha nad předkladem básně Krkavec E. A. Poea  

 

Edgar Allan Poe ve své Filosofii básnické skladby napsal: Není nic zřejmějšího, než že se každá zápletka, hodná toho jména, musí vypracovat k rozuzlení, než se vůbec začne psát.

Začněme tedy rozuzlením: Krkavec je básnickým vyjádřením vlastního Poeova prožitku, predelirantního a delirantního stavu s typickými paranoidními projevy alkoholika typu delta.

Ze stejného pramene citujme dál: Přemýšlel jsem často o tom, jaký by to byl zajímavý článek, kdyby tak nějaký spisovatel chtěl - tj. uměl – stopovat krok za krokem, jak postupovala některá skladby až ke krajnímu dovršení. Hodlám prokázat, že tato skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici, že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu.

Pokračujme tedy krok za krokem až k závěru a prokažme, že tato skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici.

Počáteční verš „K půlnoci byl čas nedlouhý, bděl jsem sláb jak pápěr pouhý..“ stručně, zato výstižně, vyjadřuje stav alkoholika tzv. typu delta, tj. takového, u něhož hladina alkoholu v krvi je zvýšena téměř trvale, a to právě v okamžiku, kdy se po nespavosti, úzkostných stavech a bolestech hlavy blíží první manifestní příznaky deliria.

Také následný verš „toužil jsem, ať čas je denní“ je zcela typickou ukázkou myšlení alkoholika, který se nemůže dočkat tzv. nepostradatelného ranního doušku.

Deprese, smutek, úzkostné stavy a bezradnost, naplňující následné sloky – uveďme dva příklady z mnoha: „kdesi v duši děsí tak, že divný strach mne přepadne“ nebo „strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané“, neklamně patří mezi klasické příznaky predelirantního stavu.

Je zajímavé, že všichni překladatelé a vykladatelé Poeova Krkavce na základě jeho „Filosofie básnické skladby“ , psané ovšem více než rok po vydání básně, a to jen z toho důvodu, aby byl umně zakryt pravý impuls k jejímu napsání – což se Poeovi dokonale a na dlouhou dobu povedlo – všichni pokládali tento jeho psychický stav za důsledek skonu dívky Lenory, ačkoliv v celé básni není o její smrti ani zmínka . Naopak se zde jasně říká lost Lenore – ztracená, zmizelá, ovšem také morálně pokleslá, zatracená Lenora.

Vysvětlení tehdejšího Poeova psychického stavu nalezneme ve společenské rubrice listu Evenig Mirror ze dne 28. Listopadu 1844: Miss Lenore Buck, the great supporter of the newspaper, moved away yesterday, tedy: Slečna Lenora Bucková, velká podporovatelka našeho listu, se včera odstěhovala. Z mimořádně stručného oznámení, ač se jednalo o „velkou podporovatelku listu“, lze usuzovat, že vztahy mezi Lenorou Buckovou a tehdejším členem redakce listu Evening Mirror Edgarem Allanem Poem musely být v té době již více než napjaté. Slečna Bucková, zřejmě již dále neschopna snášet alkoholické excesy svého přítele Poea, vyřešila celou záležitost radikálně. Zde zaslouží pozornost verš „mnohý přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané…“, svědčící o tom, že Poeův vztah k alkoholu nebyl na obtíž jen Lenoře Buckové, ale i jiným přátelům.

Časová posloupnost je logická a jasná: 27. listopadu 1844 odchází Poeova přítelkyně Lenora Bucková z města, den nato uveřejňuje Poe v Evening Mirror výše citované stručné oznámení, v prosinci téhož roku prožívá v Krkavci popisovanou alkoholickou psychózu ( „vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto…“ ) a 29. ledna 1845 publikuje v témže listě báseň Krkavec.

Vraťme se však k básni. Další verše demonstrují již probíhající klasické delirium tremens s typickým střídáním úzkostných stavů a euforie: “ptákův příchod, pěkně prudký, v úsměv proměnil mé smutky“ s převážně zrakovými halucinacemi, u nichž je typická tzv. mikrozoopsie, tj. halucinování drobných zvířat (myší, hadů, pavouků, zde krkavce) i typický, tak často popisovaný příchod halucinovaných příšer oknem – „otevřel jsem okenice – a hle, náhle do světnice krkavec se hrne…“

Posléze E. A. Poe zřejmě upadá do krátkého alkoholického komatu ( „setrval jsem v zadumání, slůvko nepromluvil ani…“ ), ve kterém prožívá další alkoholické halucinace čichové, které jsou jinak vzácné   („náhle rozline se z dáli vůně jako z katedrály…“ ) i halucinace sluchové, u nich je typické právě jejich tak časté zmnožení  ( „echo vzdechů archandělů ve vzduchu znít zůstane..“ ). Tři následujícící sloky, popisující jednostrannou imaginární hádku s krkavcem, plné pocitu beznaděje, úzkosti, nepřátelství k okolí, spolu s nedostatečnou kontrolou reality, dokonale vystihují paranoidní projevy alkoholické psychózy.

A závěrečná slova „a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné, nezvedne, už nezvedne“  jen dotvrzují, že si E. A. Poe vážnost svého stavu i možné následky uvědomoval: postupně se rozchází se zbývajícími přáteli, dál pije a chátrá, až je 3. října 1849 nalezen v bezvědomí na ulici v Baltimore a převezen do blízké nemocnice, kde za čtyři dny umírá.

Jen jeho báseň Krkavec, tato dokonalá básnická transpozice predelirantního a delirantního záchvatu alkoholika typu delta, se postupem doby stala nesmrtelnou.

 

Použitá literatura:

Edgar Allan Poe: K podstatě básnictví ( Symposion, Rudolf Škeřík, Praha 1928), str. 9 – 20, esej Filosofie básnické skladby

Akademik Josef Charvát a kolektiv: Lékařské repetitorium (Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1967), str. 287 – 290, heslo Alkoholismus od prof. dr. Jaroslava Skály)

                                                  Poznámka zoologická

                                                        Karel Samšiňák

 

 

Záměny blízce příbuzných živočichů nejsou v beletrii vzácností a zvláště často se vyskytují v překladech. Vinu na tom mají i slovníky, které dokazují, jak nedostatečné přírodovědné znalosti mají někteří jejich autoři. Přímo vzorovým příkladem takové záměny je v naší literatuře překlad básně E. A. Poea The Raven. V. K. Šembera, který začátkem šedesátých let předminulého století uvedl tuto báseň do naší literatury, přeložil název jako Havran a jeho mylnou determinaci přebírali všichno jeho následovníci po dobu stotřiceti let ve všech šestnácti dochovaných překladech, ačkoliv byli několikrát na omyl upozorňováni. Z hlediska překladatele je sice významné nalézt ekvivalent slova  nevermore, avšak svůj zásadní význam má i záměna dvou, sice blízce příbuzných, ale způsobem života naprosto rozdílných ptáků.

Havran (Corvus frugilensis), anglicky the rook je mírumilovný, dobromyslný, živí se hmyzem a rostlinými zbytky, proč by měl tedy tento dobrák zatínat zobák do srdce básníkova. Také Václav Beneš Třebízský líčí svého havrana jako moudrého ptáka, z něhož nejde žádná hrůza. Dá se sice ochočit, ale nikdy se nenaučí mluvit.

Naproti tomu krkavec (Corvux corax), the raven,vyniká velikostí, měří až 70 centimetrů a už v dobách mytologických se místy těšil posvátné úctě, byl považován za ptáka tajuplného, zlověstného a obávaného. Zůstával nebezpečný všemu živému v okolí, dokonce i dětem. V přírodě se zdržoval na opuštěných místech, také na popravištích, kde nacházel i vítaný zdroj potravy. Slétával se  sem dokonce v celých hejnech. Lidem se sice vyhýbal, ale dal se přesto ochočit tak, že se z něho stával společník se schopností brzy dokonale napodobovat lidskou řeč. Gebauer např. uvádí, že slovo krkavec má právě původ v základu krk, krkati, krokati.

E. A. Poe oby druhy dobře rozlišoval a vlastnosti krkavce dokonale znal. Svědčí o tom jeho úvahy ve Filosofii básnické skladby, kde vypráví, jak hledal záminku pro opakované užívání slova nevermore. Měla je říkat bytost schopná řeči, ale nikoliv rozumná. Napadl mu nejprve papoušek, ale přiklonil se ke krkavci, který je též schopen napodobit řeč a je dostatečně zlověstný. Oba tyto předpoklady určují přesně druh ptáka a záměna s havranem je proto neomluvitelnou překladatelskou chybou.    

          

Dnešní odpolední zahrada

Rebarborový piškot

Rozpis na vyobrazený moučník:

60 g práškového cukru

40 g polohrubé mouky

2 vejce

1 lžíce pomerančové šťávy

2 větší řapíky rebarbory

2 lžíce medu

 

Cukr důkladně smícháme se žloutky, pak vmícháme pomerančovou šťávu a postupně přimícháme mouku. Na závěr lehce vmícháme tuhý sníh z bílků. Vlijeme do formy a do těsta vložíme kousky řádně oloupané rebarbory, které jsme velmi opatrně, aby se nerozvařily, krátce podusili se dvěma lžícemi medu. Upečeme do růžova při 170 stupních Celsia.

Úterní glosy 4. května 2010

Slovensko, které je chudší než Řecko,  mu má přispět 800 miliony eur  ( tedy asi dvaceti miliardami korun) na půjčku, přičemž si tyto peníze bude muset samo půjčit. Někteří slovenští politici, kterým s e pochopitelně platit nechce, se ohánějí nedávno přijatou Lisabonskou smlouvou, která říká, že státy si za své závazky ručí samy. Jako by dávno nevěděli, že Lisabonská smlouva je shit…

Takže znovu připomínám mou dávnou větu: EU bude buďto taková, jakou ji chtějí mít velmoci, a to zvláště Německo a Francie, nebo nebude žádná.

 

Na střechu Úřadu vlády ve Strakově akademii opět vylezli nějací „ekologičtí aktivisté“. Byli zadrženi policií, aby „podali vysvětlení“. Nechápu jaké. Vylezli tam přece jen a jedině proto, že jinak by po nich a jejich názorech neštěkl ani pes.

 

Seznam lidských práv se nám začíná podivuhodně natahovat. Ve včerejším Respektu jsem si přečetl neuvěřitelnou větu šéfredaktora Erika Taberyho: „Jako by člověk neměl právo na neúspěch a pomoc.“

 

Čtenář glos Z. H. mi napsal:

Pro pochopení vzniku , průběhu a predikce budoucího řešení řeckého dluhu je důležité číst válečnou literaturu  popisující události druhé světové války. Ony totiž motivy a duševní obzory politiků, kteří řídili Evropu tehdá a dnes jsou podobné.

 Vezměme si paralelu bitvy o Stalingrad a současnou řeckou krizi. Průběh bude totiž obdobný.

 1.Začne to tím, že se naplánuje nesmysl, přes který však z ideologických důvodů „nejede vlak“. Tenkrát letní německá ofenzíva v roce 1942, nesmyslně rozdělená do několika směrů. Dnes pokus unifikovat neunifikovatelné a řídit neřiditelné.

2.Odstraní se kritici tohoto nesmyslného plánu.

V roce 1942 odvolal Hitler soudné generály, dnes EU ostrakizuje neeurohujery.

3.Pokud fakta nesedí, tak se upraví.

V roce 1942 dostával Hitler raději jen dobré zprávy, jinak by se rozzuřil. EU zase věřila řeckým statistikám.

4.Vyčerpají se rezervy.

V roce 1942 síla, zásoby etc. německé armády. Dnes německé ekonomiky.

5.Problémy se zametou pod koberec a věří se iluzím.

V roce 1942 byly ignorovány výsledky průzkumu a věřilo se síle rumunských vojsk na křídlech. Včera  a dnes byla ignorována varování soudných ekonomů, že takto to dál nejde a věří se řeckým slibům.

6.Nastane průs..r

V listopadu 1942 obklíčení Paulusovy armády. Dnes už Řecku nikdo soudný nepůjčí.

7.Odmítne se racionální, ale politicky nepříjemné řešení , tj. únik .

V roce 1942 rychlé probití se z kotle, kdy to ještě šlo. Dnes únik Řecka z eurozóny nebo raději i z EU.  

8.Vymyslí se odklad řešení – letecký most ( i když se ví, že trvale nepomůže).

V roce 1942 iluze o zásobování Stalingradského kotle letecky. Dnes půjčka s tím, že se Řecko polepší a přestane žít na dluh. Titulky dnešních novin by tedy mohly znít  : Festung Euro bude dočasně zásobována leteckým mostem.

9.Odloží se problém, ale drhne to a směřuje k ještě většímu prů..ru.

V zimě 1942/43 ztrácelo Německo další a další letadla, ale na zásobování kotle to nestačilo , vojáci mrzli a hladověli.  Tak se vzala další letadla ale pořád se to nelepšilo. Dnes nebude první půjčka Řecku stačit, tak se půjčí ještě naposled, a ještě jednou etc.

10. Nakonec se to celé pos…e , ale ten kdo to způsobil se bude tvářit, že za nic nemůže a požádá své občany o další oběti.

Vsaďte se, že to takhle dopadne.

 

 




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články