Články

Pondělní glosy 27. 9. 2010

Premiér Nečas chce mít do dvou let nový zákon o stavebním spoření. Nechápu proč. Jediným racionálním činem by bylo stavební spoření zrušit a zrušit zároveň daň z nemovitostí, což by byla ta správná podpora stavitelů domů a bytů.

Zdá se však, že opak bude pravdou: viz předchozí glosa. Takže stát něco přispěje stavebníkům, aby jim to pak v toku času mnohonásobně sebral. Ach, jo.

 

Jeden z titulků dnešní MF Dnes zní: Sociální demkraté pilovali nový styl: nekrást a neslibovat nesmysly. Na jedné z doprovodných fotografií je pak úřadující místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka, který tak skvěle utrácel poslanecké náhrady na něco úplně jiného, což považuji také za krádež…

 

Jaksi těm tanečkům kolem nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké nerozumím. Týdny a měsíce se mluví o tom, že je součástí justiční mafie a že bude odvolána. Pak jí odvolání ministr spravedlnosti odvolání potvrdí: k 1. lednu 2011!

Buďto přece pracuje špatně, a pak měla být odvolána dávno anebo pracuje dobře, a pak nemá být odvolána vůbec.

 

Oprávněný povzdech na Facebooku:

Čtu brněnské městské vyhlášky a nestačím žasnout: například dle tržního řádu „prodejce na jednotlivém místě je povinen zejména při prodeji obuvi zajistit místo ke zkoušení obuvi vsedě a lžíci na boty, při prodeji oděvů a brýlí zajistit alespoň zrcadlo.“

Proč se do toho samospráva sere? Aby měla Městská policie nějakou náplň?

 

A postřeh stejného autora na Facebooku:

„Kalousku, nemáme ani na housku!" (Heslo protestujících, kteří si po demošce dali dvě belgická piva po 65 Kč…)

 

Režisér Jiří Krejčík si vybral rannou povídku Peníze ze sbírky Trapné povídky Karla Čapka a zcela ji předělal na trapný televizní film. Nestačil jsem včera zírat…

 

Drobný kulinářský exkurs do české politiky

„Jsme to, co jíme“ tvrdí jedna stará, dobrá, často citovaná maxima. 

Nedá se sice brát zcela doslova, ovšem Jerome Klapka Jerome ji ve svých slavných „Třech mužích ve člunu (o psu nemluvě) názorně rozvedl:Je opravdu zvláštní, jak je náš intelekt ovládán zažívacím ústrojím. Nemůžeme pracovat, nemůžeme myslet, když si to žaludek nepřeje. Diktuje nám naše vzněty, naše vášně. Po vejcích a slanině nařizuje: "Pracuj!" Po bifteku a po pivě přikáže: "Spi!" Po šálku čaje (dvě lžičky na šálek a nenechat stát déle než tři minuty) poručí mozku: "Teď vstaň a ukaž, co dovedeš. Buď výmluvný, buď moudrý, buď něžný. Pohlížej jasným okem na přírodu i na život. Rozepni bílá křídla myšlenky, vznes se jako božský duch nad svět, vířící pod tebou, a leť dlouhými řadami zářících hvězd k bránám věčnosti !" Po buchtách řekne: "Buď tupý a bezduchý jako dobytek - buď tvorem bez mozku s okem bezvýrazným, v němž nezasvitne paprsek ani fantazie, ani naděje, strachu, lásky, ani života.“

Dívám-li tímto prizmatem na českou politickou scénu, výsledkem je docela zajímavý obraz, zcela nepodobný tomu mediálnímu.

Kupříkladu premiér Petr Nečas: na první i druhý pohled by se mohlo zdát, že se krmí výhradně dietními suchary, které čas od času pro zpestření prokládá nesolenou dušenou zeleninou a vše pak zapíjí řádně odstátou vodou z kohoutku. Opak je však pravdou! Jeho zdánlivý klid a rozvaha jsou totiž způsobovány neustálou konzumací téměř krvavých bifteků s volskými oky na slanině, zajídanými ořechovými řezy se šlehačkou. Náročné a obtížné trávení způsobuje pak trvalý odliv krve k žaludku a střevům (tzv. „vykrvácení do splanchniku“). Naštěstí k opakování věty o nezbytnosti rozpočtových škrtů zase té krve není jinde tolik potřeba a pokud jde o nezbytný pohyb „na vládu - z vlády“ či nějaký ten let na kobereček do Bruselu, zřetelně doplňuje stravu žmouláním feferonek – zvláště poslední fáze jejich konzumace velmi rozhýbává jinak laxní krok.

To ministr financí Miroslav Kalousek se živí téměř výhradně (jak lze podle dechu lehce poznat) likérovými pralinkami. Má to svoje nepopiratelné výhody: bonboniéry se nikdy nepokládaly a nepokládají  za úplatek ale pozornost, drobné dávky alkoholu pak pomáhají snášet stres a hlavně, theofilin a theobromin z čokolády báječně vylepšují náladu, jíž se pak desítky a desítky miliard rozpočtového deficitu jeví málem jako úspory. A opět: alkohol snižuje zábrany, takže nám to ministr financí ihned takto podává…

Ministr dopravy Vít Bárta by sice mohl upadnout do podezření, že se ztotožnil s Napoleonem natolik, že už konzumuje jen nějaký ten arsenik, ale nelesklé vlasy ihned prozrazují, že tomu tak není. Coby známý domácí psychotyran totiž s oblibou hryže, trhá a v zubech drtí čerstvé pšeničné, žitné i ječmenné klasy a přitom se upřeně dívá na novomanželku. Tato strava má ovšem tu nevýhodu, že je velmi vhodná pro zachování zdravého chrupu, takže může být při prosazování plateb za plomby  podezříván ze střetu zájmů, neb se ho nebudou týkat. Ale na to už si nakonec zvykl a my s ním…

Místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka je typickým levicovým politikem i v jídelních návycích: na veřejnosti se rád producíruje s táckem s vychladlou pilinovo – sojovou klobásou a běžnou horčicí, zapíjenou obyčejnou zteplalou desítkou, ovšem doma si rád přilepší vychlazeným šampaňským Roederer Cristall s kaviárem Sevruga na blinách z pohanky. Toto jeho oblíbené občerstvení má dvě nepopiratelné výhody: jednak jeho voliči netuší, co to je a nepídí se tedy po tom, zda je v Lídlu k dostání „v akci“, jednak jej nic nestojí – hradí je totiž z poslaneckých náhrad.

 

Zato středočeský hejman a celočeský poslanec David Rath, ač s vizáží bonvivána, se živí velmi skromně a střídmě,  a to vesměs z vlastnoručně nasbíraných produktů: nějaké to ovoce, něco lesních plodů a hub a spousta a spousta bylinek! To, že z frajeřiny nenosí brýle a často tedy sebere nějakou houbu halucinogenní nebo omylem pozře místo špenátu rulík zlomocný, nic neubírá z jeho schopnosti, že kamkoliv přijde, tam se lehce přiživí.

 

To prezident Klaus, o kterém se všichni domnívají, že si drží tajli držením lyží či tenisové rakety, ve skutečnosti nejí vůbec a živí se, jako ostatně většina romantiků, poezií a rosou. Vše začalo tehdy, když byl zvolen prezidentem a nezbylo mu tedy, než čas od času udělat nějakou tu hradní trachtaci, kupříkladu k výročí vzniku státu, který přestal existovat už v roce 1992. Jídlo a víno na těchto akcích bylo totiž natolik příšerné, že se nejen hosté, ale i sám prezident na nich postupně odnaučili jíst a pít a tuto schopnost pak Václav Klaus usilovným tréninkem dotáhl k absolutnu. Pan prezident, jak slíbil, vše popíše ve své jedenapadesáté knize „Trvale bez potravy aneb Můj příspěvek k boji s globálním oteplováním“. Vzhledem k ekonomickému vývoji nejen u nás lze ovšem předpokládat, že se kniha záhy stane povinnou četbou a spousta a spousta lidí píšících o gastronomii, včetně mne, přijde o honoráře.

Ach, jo!

 

Zahrada 25. září 2010

Zahrada má ovšem spoustu dalších výhod: naučí Vás pracovitosti a udržuje Vás v dobré tělesné kondici. Učí Vás trpělivosti, neboť i kdybyste se snažili jakkoliv, statné dubisko či stinné zákoutí za pár let nevypěstujete. Učí Vás pokoře, neboť čas od času uhodí pořádné mrazy a proberou výsadbu, také chorob mají rostliny snad stejně jako lidé a též rychle pochopíte, že žádný strom neroste do nebe.

Ale abych nebyl tak zatraceně vážný: manželka si prý i po letech manželství myslí, že peníze rostou na stromě, ale už je jí zcela jasné, že ne na vaší zahradě…

Restaurace hotelu Prestige ve Znojmě

Ale vezmu to pěkně popořádku. Kdesi jsem náhodou narazil na zmínku o kuchaři Radku Tesařovi, který léta vařil v několika dolnorakouských restauracích, aby pak ve Znojmě započal své podnikání s „vitální kuchyní“, tedy s kuchyní, která využívá místních a regionálních sezónních produktů a co nejčerstvěji je zpracovává na výbornou krmi.

Což mne zaujalo a tak jsme si s Petrou řekli, že se tam příležitostně zastavíme.

Cesta panelákovým lesem k hotelu a restauraci měla sice schopnost předem zablokovat trávení, ovšem pitorekně přestavěný a dostavěný panelák v sobě nakonec skrýval restauraci prostornou, vzdušnou, částečně prosklenou a s venkovním posezením, jehož zeleň téměř dokonale odblokovala sídlištní okolí. Také uvnitř byla spousta zeleně a jediné nevlídnosti sestávaly z umatlaných světlých potahů opěradel židlí (designerovi zřejmě nedošlo, že hosté odsouvají židle rukama), obrazů visících velmi nakřivo, standardně příšerných umělohmotných mřížek větrání a kamery na zdi, přísně střežící případné hosty. Ti ovšem, mimo nás, nebyli, teprve během naší večeře dorazily další dvě dvojice na venkovní zahrádku. Špatné to restaurační znamení…

Pohled do jídelního a vinného lístku ovšem vše napravil: výběr předkrmů, hlavních jídel i dezertů byl zajímavý a výběr převážně moravských vín ještě více (ač stále nechápu, proč většina našich restaurací letos nenabízí hlavně mladá vína ročníku 2009, jak bývá kupříkladu v Rakousku již od letošního května zvykem, ale vína starší, navíc většinou polosuchá).

Schizofrenní pocit ovšem pokračoval: Petřino carpaccio z hovězí svíčkové s bylinkami a parmazánovými hoblinami bylo skvělé, zvláště fenykl v bylinkách ozvláštňoval paletu chutí a vůní, můj zapékaný kozí sýr doplňoval skvělý nakládaný pórek - miniaturní papírový ubrousek pak připomínal nádražní bufet.

Trochu suchou krůtí pečeni na špenátu doplňovaly výborné domácí nudle, candát s vynikající bramborovou kaší s pastiňákem a grilovanou paprikou s žampiony a sojovými klíčky ovšem rozhodně nebyl čerstvý (a jak by také, při té návštěvnosti, mohl být).

Dva nudící se číšníci, jejichž servírování pokrmů nebylo co vytknout, ovšem za celou večeři jednou jedinkrát nedolili vodu či víno, neuvěřitelné!

Tiramisu na ragú z lesních plodů i citronový jogurt s marinovaným pomerančem vzhledově i chuťově zcela splnili naše očekávání, ovšem ke konzumaci jsme obdrželi jen desertní vidličku, takže zbytek moučníků jsme lovili po talíři a před napitím si utírali ústa do ubrousku se stopami předchozích chodů, neboť ani ten nám během celé večeře lelkující číšníci nevyměnili.

Na závěr jsme si na přívětivé terásce dali skleničku správně vychlazeného sektu, naservírovanou ovšem bez jediného podkládacího ubrousku rovnou na hrbolatou kamennou desku stolku.

Dopijeme, odcházíme potěšeni i otřeseni zároveň a říkáme si: byla by to výborná restaurace, kdyby k rakouské kuchyni přibyli i rakouští číšníci a rakouské stolovací zvyklosti. Pak by určitě dorazili i hosté s rakouským přístupem k pohostinnosti…

 

   

Dopis ze Stoke Park Clubu

Historie tady na Vás doslova číhá na každém kroku: Vilém Dobyvatel tenhle kouzelný kus krajiny pár kilometrů od Londýna záhy po bitvě u Hastingsu v roce 1066 zabral vazalovi krále Harolda Siretovi a promptně jej daroval (jak jinak, než za věrné služby) Williamu de Stoke. A pak se po více než pět století dědil mezi různými mocnými rodinami, tak jak je přízeň či nepřízeň osudu v různých válkách povyšovala a ponižovala, až jej v roce 1581 musel    zadlužený třetí hrabě z Huntingdonu prodat královské koruně. A pak tam bydlela nejen královna Alžběta I., ale spousta dalších slavných lidí, Karel I. tam byl dokonce při svém návratu z Yorku v roce 1647 držen v domácím vězení (což bych si dal také říct).

Pak se ale stalo něco mimořádného: John Penn, učenec, básník a podporovatel architektů, který přišel po vyhlášení nezávislosti Spojených států o veliký rodinný majetek (kde jinde, než v Pennsylvanii), dostal náhradou od krále neuvěřitelnou sumu 130.000 liber (jak vidíte, restituce nejsou zdaleka dnešním vynálezem) a nemalou část z ní utratil za přetvoření tohoto panství na zhmotnělý sen s umělými jezírky, kopci, stromořadími, potůčky, můstky a mosty a spoustou soch a dalších uměleckých děl.

A opět si různí vlastníci užívali tento skvost až do roku 1908, kdy si jej pronajal golfista Nick „Pa“ Lane Jackson a učinil z něj jeden z nejslavnějších golfových klubů na světě.

Dnes už samozřejmě na tomto panství nic uměle vytvořeného nevnímáte, za tu dobu duby a jiné stromy dorostly do velikánů, jezírka, potoky, hráze a skály vypadají jako by tu byly od stvoření světa, jen ta dokonalost proporcí a výhledů bere dech.

Naštěstí nemusíte být členy tohoto exkluzivního golfového klubu, abyste tu mohli trávit rajské chvíle, neboť část budovy je přeměněna na hotel a v blízkosti jsou postaveny nové stylové budovy, v nichž jsou lázně se všemi svody péče o tělo, které si dovedete (ale spíše nedovedete) představit.  (Teď si říkám, jestli se i zde nenechali inspirovat Jamesem Bondem, který v každém dobrodružství dostával pěkně do těla, než to v závěru padouchům nandal, a rozhodně nějakou tu důkladnou rehabilitaci poté potřeboval.)

Oslnivá budova v sobě skrývá neméně oslnivý luxus konce 18. a začátku 19. století (decentně a proto neviditelně modernizovaný), takže se jak v některém z jedenadvaceti apartmánů s mramorovými koupelnami, tak v brasserii, v baru, v knihovně či na terase budete cítit opravdu královsky, což jistě ještě podtrhne nevtíravá, dokonalá obsluha, připomínající nejlepší anglické komornické tradice. A což teprve při nějakém tom banketu v Plesové síni s nádherně dekorovanými stropy, hedvábím potaženými zdmi, neuvěřitelným krbem a výhledem do krajiny, vymodelované před více než dvěma sty léty slavným zahradním architektem „Capability“ Brownem.

Rozhodně se tentokrát nebudu věnovat dlouhému popisu vynikajících pokrmů a vín, které si lze dopřát při večeři, nemohu se však nezmínit o dokonale anglické snídani: u praskajících polen velkého otevřeného krbu v nádherné rohové místnosti, obložené dubem a s okny na sluncem ozářené, pečlivě sestřižené trávníky, prostě chutnají volská oka se slaninou, pečená rajčata, čerstvé topinky, solené máslo, grapefruitová, pomerančová či jahodová marmeláda a  silný čaj od Fortnuma a Masona, spolu s čerstvou smetanou pochopitelně, zcela jinak, nekontinentálně, ostrovně, dokonale.

A pak nezbývá, než se těšit na odpolední posezení u čaje, tentokrát s okurkovými sandwichi, které zcela popírají slova dalšího slavného Brita, slovníkáře Johnsona, který tvrdíval, že jediný způsob, kterak konzumovat okurky je nakrájet je na tenké plátky, osolit, opepřit, zakapat citrónovou šťávou a vyhodit.

A dále se těšit na večerní jehněčí, claret, spoustu dalších lahůdek  i na závěrečný přípitek na další návrat do Anglie, do Stoke Park Clubu, do „splendid isolation“…

 

 

Váš

 

Miroslav Macek  

 

Čtvrteční glosy 23. 9. 2010

Dá se tedy předpokládat, že stejně dopadne policejní vyšetřování v nemocnici v Novém Jičíně, kde vloni hospodařili se šedesátimilionovou sekyrou. Vždyť za dlužné nemocnice také v minulosti často platil stát, takže mohli v dobré víře předpokládat totéž, ne?

 

Rozpočtový deficit německých měst a obcí se jen za první pololetí letošního roku oproti loňsku téměř zdvojnásobil. Jak je vidět, lekteré problémy se i u našich sousedů spíše přesunují, než řeší. O to větší bude konečný výbuch…

Sen o "domu - květu"

Středeční glosy 22. 9. 2010

Také Rathovy žvásty o ústavním právu na demonstraci a jeho proplacení neodpracované doby zaměstnacům Středočeského kraje jsou těžko uvěřitelné! Nikde v ústavě jsem se totiž nedočetl o právu demonstrovat v pracovní době a dostávat za to peníze od nás, nedemonstrujících daňových poplatníků!

 

Na jaře letošního roku jsem napsal v článku pro LN:

..v případě součtu volebních výsledků ODS, TOP 09, Věcí veřejných či lidovců vyšším než 50% jsou si tyto strany koaličně souzeny…pokud se to podaří, pak by Petra Nečase se značnou pravděpodobností neminul úkol takovou vládu sestavit…bohužel platí, že poslanecká křesla jsou sice obsazována více či méně dle zásad akciové společnoti, ale vláda se obvykle sestavuje na principu družstevním, tedy „my jsme strana, vy jste strana, takže každý máme nárok na stejný díl silových ministerstev i křesel ostatních“…výhodou Petra Nečase by ovšem bylo, že ODS a její členská základna je vnitřně připravena v podstatě na porážku a sebenepatrnější vítězství v podobě možnosti podílet se na vládě by bylo úspěchem, který by otupil jinak vysoké ambice mnohých…Petr Nečas by tedy nebyl pod tlakem uhrát pro ODS co největší počet co nejvlivnějších křesel…zásadní  věcí by ovšem byl vklad ODS do programového prohlášení a do praktického směrování vládnutí…současná rozplizlost idejí, cílů a směrování politiky ODS totiž nedává příliš naděje, že by tato strana při vládním angažmá nějakým rozhodným způsobem zformovala hlavní rysy jak vnitrostátní, tak zvláště zahraniční politiky a byla by tak zřejmě ve vleku svých koaličních partnerů…jejím hlavním podílem by pak logicky byla jen účast na poli ekonomickém, na snižování míry zadluženosti státu, což ovšem není vzhledem k okolnostem účast zanedbatelná…

 

Dotaz jednoho včerejšího posluchače ČT 24 v debatě o fotovoltaice: Proč mám nuceně platit drahou sluneční energii, když mně stačí ta temelínská?

 

Čtenář glos J. T. mi napsal:

Je krásný den a během oběda jsem zaslechl rozhlasovou reportáž z dnešní manifestace nepracujících zaměstnanců. Naštěstí jsem v práci „daleko od hlučícího davu“, který nám, daňovým poplatníkům, hlasitě a nevybíravě dává najevo, že jim platíme málo. Trochu to v těch svých hlavách mají popletené. Ne my poplatníci, ale jejich šéfové špatně hospodaří s prostředky, které jim z našich daní stát přiděluje. Tam se musí obrátit.  A pak také na své kolegy, kteří nepracují tak, jak by měli, kteří se jen vezou s pusou plnou pracovního vypětí.

 

Restaurace "U dvou Kohoutků" v Pardubicích

Jejich restaurace je v místě známá „hostujícími kuchaři“, vařili zde kupříkladu Zdeněk Pohlreich, Dalibor Navrátil, Roman Vaněk či Václav Frič a chystá se sem se svými italskými specialitami Ricardo Lucque z pražské restaurace La Finestra di Cucina. Což je činnost jistě velmi záslužná, neboť praktické osvěty v podobě školení mlsných jazýčků není nikdy dost.

Rozhodli jsme se však „přepadnout“  tuto restauraci v pravé poledne všedního dne, abychom zjistili, jak se o hosty starají sami, bez hostujících šéfů kuchyně. Dvě místnosti, kuřácká a nekuřácká mají celkem 55 míst u stolů, v létě přibude tři a půl desítky ve venkovní zahrádce. Zadní nekuřácká místnost má ozdobné prvky z neomítnutých cihel, barevně ladící dlaždice na podlaze a bohužel intenzívně červené stěny, které spolu s černými koženkovými potahy masivnějších křesílek působí poněkud pekelnicky. Ihned sním o světlých stěnách, které by relativně nízkou místnost prosvětlily a daly vyniknout struktuře cihel a o světlejších potazích křesel. Také levné umělohmotné krytky klimatizace a rozšklebená krabice s dráty v rohu u našeho stolu jsou vadami na kráse. Možná řeknete drobnosti: ale právě proto nechápu, proč vůbec jsou, když je známé, že očima se také jí (a netýká se to zdaleka jen vzhledu jídla).

Úslužná obsluha přináší jídelní lístky: množství jídel je překvapivě velké, což nebývá dobrým znamením, spíše naopak. Petra si objednává domácí carpaccio s parmezánem a dále pečeného králíka se špekovýmiknedlíky, já hovězí vývar (ideální tester kvality restaurace)  a taktéž pečeného králíka. Vinný lístek obsahuje asi desítku moravských vín a pár levnějších vín cizích, bohužel jsme hned upozorněni, že lístek je „v přestavbě“ a většina vín tedy není. Což je s podivem a na pováženou. Nakonec volíme z nouze Mádlovo barikované Svatovavřinecké z roku 1996.

Pak čekáme téměř dvacet minut na předkrm…ten je však, vzhledem k dříve napsanému, velmi příjemným překvapením: hovězí vývar je chuťově výborný, žádné glutamáty, zeleninka tence nakrájená, chutná a nerozvařená, počet ok na hladině vzorový. Carpaccio s parmezánem taktéž výborné chuti a konzistence. Dalším lahodným překvapením jsou čerstvě rozpečené malé bagetky, opravdu skvělé.

Hlavní chod už přichází ve správný čas: králičí kýta je dokonale propečená, štavnatá, výborné chuti, omáčka hustá, se spoustou chuťových odstínů,  škvarkové knedlíky chuťově ladí  a porce je to přímo obří. Jedinou vadou je asi deset růžiček vařené růžičkové kapusty, tvrdých a chuti, která by okamžitě přebila jemné valéry masa a omáčky. Pro mne zcela nadbytečná a zůstala tedy na talíři.

Říkám si, že večer bych takovou porci, po předkrmu a před sýrem či dezertem, určitě nezvládnul a v duchu radím majitelům, aby vedle těchto jistě žádaných veleporcí nabízeli (zvláště večer) porce menší, degustační .

Po delší chvíli, určené k dopití vína a lehkému vytrávení, platíme nepražský, Pardubicím přiměřený účet a zcela nasyceni odcházíme s tím, že tuto restauraci můžeme, co se jídla týká, všem bez obav doporučit. A když tam budeme všichni chodit častěji, majitelé jistě rádi část utržených peněz investují do zkrášlení prostorů a nezbytného doplnění vinného sklepa a svoji invenci  do vychytání drobných nedostatků . Pak to bude restaurace zcela k nepominutí!

 

Úterní glosy 21. 9. 2010

Ten, kdo vymyslel a sepsal Českým drahám podmínky, za kterých dostanete v případě zpoždění vlaku zpět díleček jízdného, by měl být oceněn řádem Vtipálek roku, byť jde o hovado blbé…

Nejsmutnější ovšem na tom je, že si takový výsměch opět necháme líbit a nevezmeme ty ajznboňáky pražcem do hlavy.

 

Jiří Paroubek na svém blogu o Valtru Komárkovi:

„Valtra jsem si v roce 2004 vytáhl v jeho 75 letech z důchodu jako ministr coby svého hlavního poradce“.

Moje poznámka: krásný jazyk, krásná ukázka praktické politiky…

 

Investor Warren Buffett: „Zcela určitě nezažijeme druhou recesi. Vidím, že se náš byznys zotavuje napříč téměř všemi sektory“.

Prognostik Gerald Celente: „Do roku 2011 přijde krize, která nenechá nikoho na pochybách, že míříme do největší deprese“.

 

Přítel O. V. mi napsal:

Jako profesionála v oboru kybernetiky mě doslova nadchla, přesněji dojala, zpráva (uveřejněná m.j. v pondělních LN) o úspěchu vědeckého týmu profesora O´Briena z britského (předpokládám Královského) Institutu pro kvantovou fotoniku. Podařilo se totiž sestrojit čip, pracující za normálních podmínek  (tedy bez speciálního chlazení a podobně) na principech kvantové mechaniky. Laicky to nelze nijak srozumitelně vysvětlit - jedná se o princip uchovávání informce na atomární a subatomární úrovni, kde platí úplně jiné zákony než v našem makrosvětě. Důsledkem těchto zákonů je například naprosto nepředstavitelný fakt, že v tentýž časový okamžik se může jediná informace vyskytovat na různých místech, aniž by byla kopírována. Důsledkem je naprosto zásadní zvýšení rychlosti vybavování této informace a zvýšení kapacity takovýchto médií za hranice lidské představivosti. U zrodu kvantové mechaniky stáli giganti typu Einstein, Heisenberg a Planck, o jejichž teoriích si může laik myslet cokoli, pokud se nesetká s praktickými důsledky těchto teorií. Stačí zajet do města Hirošima…

Nadchla mě tato zpráva i kvůli Isaacu Asimovovi, protože jeho pozitronickým mozkem vybavený veleslavný superrobot Daanel Oliwaw, z ještě slavnější sci-fi série Nadace, přestává být utopií. Alespoň technicky. Modus vivendi, který by tyto nepředstavitelně rychlé stroje donutil myslet, zatím ještě nikdo neobjevil. Zatím…

I když, co je to vlastně myšlení? Tato myšlenka nás fantasty velmi rychle přišpendlí k zemi. A to při představě těch nehorázných kravin, které budou tyto stroje (snad už v příštím desetiletí) v obrovských kvantech a téměř světelnou rychlostí zpracovávat. Ach jo…

 




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články