Články

"Nešťastný pes"

Nešťastný pes

 

Ženám, které se v mládí vrchovatě rozdávaly dvěma generacím mužů a necudně poskytovaly rozkoš jejich očím i hmatu, zůstává na stáří jediná útěcha. Útěcha, kterou lze přirovnat k penzi, k poctám vládních činitelů nebo k doživotnímu křeslu v senátu: s potěšením mohou v posledních letech svého života vytvářet decentní stafáž.

Ženám ošklivým a těm, které již nejsou krásné, je útěchou mravopočestnost. Padlí, které mění sebekrásnější květ v zažloutlé nic. Kvůli mravopočestnosti se svolávají konference, píší knihy, páchají zločiny, vadne mládí, spřádají se lži, vrší se předsudky, potlačují pudy, zřizují se čestné funkce, zakládají se spolky, které členům propůjčují do knoflíkové dírky odznaky, jako by obhájkyním mravopočestnosti nestačily odznaky a tahy, které jim osud vepsal kolem rtů. Je-li prapříčinou mravopočestnosti ošklivost, fyzická ochablost a citová neschopnost, pak je nutno dodat, že mravopočestnost má za následek jiné zlo, které si dovolím označit slovem vlastní výroby: agatomanie neboli manie konat dobro.

Kdo kráčí po nakloněné rovině zla, nikdy neví, kam až sklouzne Kdo klouže po nakloněné ploše dobra, dospěje až k nejčernějšímu nemravu.

Agatomanie ponouká postiženého, aby opovrhoval, nenáviděl, ničil a poškozoval dobrou pověst všech, kteří se nechovají podle předepsané ctnosti, kteří nežijí v neužitečném odříkání a v nejpřísnější cudnosti.

Agatoman, tedy náruživý vykonavatel dobra, přivádí své bližní k zoufalství svým neustálým prokazováním dobra, posilováním podporou a dobrými radami, otravováním velkodušností, vražděním altruismem, deptáním obětavostí v prach.

Kolik jen zla napáchají ti, kteří systematicky činí dobro!

 

Dva agatomanové, muž a žena (navzájem akceptující svoji agatomanii) se jednoho zimního večera vraceli pěšky domů.

Manželka nikdy nebyla rozsévačkou radosti. Pokud ovšem jde o mravopočestnost, není rozdíl mezi ženami, které byly a už nejsou krásné a mezi ženami, které nikdy krásné nebyly, mezi ženami, které už nemohou milovat a mezi těmi, které nikdy nemilovaly. Tato manželka byla doma vychovávána nesmírně přísnými rodiči, kteří pokládali čištění zubů častěji než jedenkrát týdně za koketerii. Ve dvaceti splnila hnusnou formalitu, dohozené manželství. Provdali ji za muže, který ji po dobu pěti, šesti let každým rokem přiváděl do jiného stavu. Měli pět nebo šest dětí, všechny si navzájem podobné jako skleničky stejného tvaru, ale různých velikostí. Všechny byly identickým odlitkem, bez jakéhokoliv vlivu nějakého milence. Nikdy se nesetkala ani s kousíčkem muže, který by se jí dvořil alespoň pět minut, třeba jen ze žertu. Když se provdala za muže, kterého nemilovala, nemilovala už žádného jiného. Byla to naprosto nepohlavně založená žena. Vlastně to ani nebyla žena. Kdo neprodělal lásku, nepocítil chtíč a nezatoužil po nevěře, není ženou.

A přesto právě tyto „neženy“, pro které jsou láska, slast a smyslnost něčím naprosto nepochopitelným, přísně káží o lásce a osobují si právo soudit literaturu, líčící vibrace a záchvěvy smyslnosti, které jsou hybnou silou sociálního soukolí (druhou hybnou silou jsou peníze). Kdyby je příroda obdařila krásnějším tělem a svůdnějšími rty, nebyly by nikdy pocítily ono nutkání stát se kněžkami dobrých mravů.

Manželé se tedy jednoho jasného zimního večera vraceli domů. Manžel byl důstojným reprezentantem zdravého úsudku. Paní Dobrotivá a pan Zdravý úsudek se vraceli z Latinské čtvrti ze schůze Filantropického kroužku a nestihli ani autobus, ani nechytili taxi. Sem tam zablikalo do nastávající modré noci načervenalé světlo stanice metra. Seina tiše proudila pod Pont des Arts. Most byl prázdný.

Až na psa.

Což je nesmírně důležitá postava této povídky, která ovšem nelíčí ani příhody milého pudlíka - mučedníka, který se vrhl do vln, aby zachránil člověka, ani ubohého hlídacího psa, který šťastně zemřel žalem na hrobě.

Tento příběh je mnohem, mnohem smutnější.

 

Manželé pan Zdravý úsudek a paní Dobrotivá, mravokárci a lidumilové, spatřili tedy toho ubohého psa, spícího u zábradlí nebo se alespoň tvářícího, že spí, a to nataženého na zádech, se všemi čtyřmi prackami do vzduchu. Měsíc (který nesvítí jen v Neapoli, ale i v Paříži) ho jasně ozařoval. Byl to čistokrevný anglický buldok se silnýma nohama a robustním hrudníkem, podobající se ve tváři Beethovenovi.

„Vidím ho tady už potřetí,“ pravil manžel a ukázal na psa. „Asi se zaběhl. Vidíš, jak trpí? Hladem a zimou se ani nehýbe a určitě spí v této poloze (nestydaté, pomyslela si žena), protože ho trápí revma. Kdo ví, kolik dnů už nežral! Vypadá to, že dodělává…ubohé zvíře! Určitě patřil někomu bohatému, kdo se o něj staral a dobře ho krmil…musí se cítit hrozně opuštěný. Myslím, že kdybychom ho utratili, udělali bychom dobrý skutek…už by se netrápil. Co tomu říkáš?“

„Myslím, že by měl po trápení,“ odpověděla manželka.

„Utratíme ho?“

„Máš k tomu odvahu?“

„Ano, když jde o dobrý skutek.“

„Tak to udělej, nebudu se dívat…“

Manželka se otočila směrem k Louvru, ponořenému do modrého měsíčního světla a zacpala si uši. Zazněl výstřel z revolveru. Jedno okno na levém břehu se rozsvítilo, otevřelo a objevil se stín. Pak zmizel a okno se zavřelo a zhaslo. Manželka vrhla na psa, když jej manžel házel do Seiny, lítostivý pohled.

„Nebohé zvíře! Udělali jsme dobrý skutek!“

„Ano, nešťastný pes!“

 

Před dvěma hodinami se za pomníkem Alfreda de Musseta, u vchodu do Comédie Francaise, sešel tento pes s tváří Beethovena s foxterierem, hloupým jak počestná dívka. Blížili se k sobě, dívali se navzájem do očí a vrtěli ocasy. Pak chvíli dávali přednost jeden druhému: „Až po Vás, pane.“

Po skončení toho, co Maupassant nazývá zednářskými obřady psů, se posadili proti sobě a jali se vypravovat své životní příběhy.

Pes, podobající se Beethovenovi, pravil: „Ty  bydlíš u toho lahůdkářství v Rue Lépic, že ano? Hned ses mi zdál povědomý. Vídával jsem tě tam, když jsme k vám chodil se svým sluhou pro šunku ke snídani. Ale podařilo se mi utéct. Nelíbilo se mi tam. Moji páni byli příliš bohatí, příliš hodní a příliš mě milovali. Bylo to až protivné.“  

„Dávali ti vylizovat talíře?“

„To ne, to je nehygienické. Pes a pán nemají jíst z jednoho talíře.“

„Předsudky!“

„Kdepak, mají pravdu! Znám psa, který vylízal talíř po osmnáctileté dívce z dobré rodiny a dostal syfilis. Ale jinak mi dávali vše, co jsem si jen zamanul.“

“Kdo má přebytek, nechápe nedostatek.“

„Měl jsem svého vlastního sluhu. Spal jsem na měkkých polštářích v dokonale vyhřátém pokoji, žil jsem mezi krásným nábytkem, který jsem ctil, ačkoliv jsem si mohl vybrat kteroukoliv jeho nohu k potřebě. Nechybělo mi naprosto nic. Jenže jsem z překrmování pamlsky dostal cukrovku. Léčili mě suchary se švestkami. Z Anglie objednali speciální piškoty. Docílili toho, že ve mně udusili to nejkrásnější přání, totiž něco si přát. Měl jsem vše. Přál jsem si jednu jedinou věc, ale tu mně zase nechtěli dovolit, totiž přelétavá dobrodružství s nedospělými čubičkami, které mi nadbíhaly, když jsem vodil svého sluhu po Elysejských polích na procházku. Tvrdili mi, že si takovou mesalianci nemohu dovolit. Stanovili mně období pro lásku, kterou jsem měl provozovat s fenkami stejné rasy. Vodili mě od domu k domu a všude jsem musel pobýt čtrnáct dnů. Byl jsem v domě slavné herečky, v domě bývalého prezidenta republiky, u velvyslance, u čínského filosofa i u známé kurtizány.“

„U kurtizány? Tak to jsi musel vídat pěkné věci!“

„Ne, víc jsem toho viděl v těch slušných rodinách. To tedy bylo! Věděl jsem, že se lidé chovají jinak doma a jinak na veřejnosti, ale přesto! Ty jsi stále na ulici, takže si asi myslíš, že ženy jsou i doma tak jemná, kouzelná a drahocenná stvořeníčka jako venku. Ale chyba lávky! Ujišťuji tě, že jsem neviděl ani jednu z těch oduševnělých žen, které by se v tichu pokoje nerýpaly v nose prsty, které se zdály být předurčené k dotykům hostií nebo královských šperků.

A ženy cnostné, ženy počestné? Ty, které lidé nazývají mravopočestnými jen proto, že neznají počet a jména jejich milenců? Byl jsem dokonce i v domech nanejvýš ctnostných katoliček, členek Ligy pro veřejnou mravopočestnost a je pravda, že ty trvalé milence nemají, ale když jsou samy doma, neuteče před nimi ani zapisovatel plynu, ani listonoš.

Byl jsem také v domě porodní asistentky, hodné ubožačky, dnes soužené hladem.“

„Jak to?“ zeptal se foxteriér. „Copak tolik poklesl počet porodů?“

„Ale ne“, usmál se pes podmračeného vzhledu. „Přece dobře víš, že porodní asistentky neživili ti, kteří se narodili, ale ti, kteří se nenarodili. Jenže dnes! Porodní asistentky jsou na tom zle, protože dívky si dokáží poradit samy.“

Tu buldok zmlkl, poodběhl, očichal zem, na vteřinu zvedl nožičku, opět poodběhl a hrábl do země. Dělal totéž, co spisovatelé, kteří píší v Římě, ale svá díla prodávají v Miláně. Pak pokračoval:

„Ty sem tam nakoukneš do restaurace a obdivuješ se slečnám, které elegantně jedí ovoce nožem a vidličkou. Ale kdybys je viděl doma! Jedí pěkně rukama a olizují si prsty. A jaká je u nich doma špína! Vsázím čtyři kuřata proti ohlodané kosti, že z těch slečen, které zrovna vycházejí z Comédie Francaise, by si ani jedna nemohla bez začervenání stáhnout punčochy. Je mnohem lepší vidět muže a ženy na veřejnosti. Proto jsem také utekl z domu. Teď spím, kde chci. Očichám si, co chci. Vyhledávám společnost, jakou chci. Mám potěšení z toho, když sem tam pociťuji hlad, vzrušuje mne pátrání po jídle a napětí, když je kradu. Když ukradnu řezníkovi kus masa, jsem šťastný, protože jsem po tom masu toužil a podařilo se mi jej navzdory nebezpečí získat.

Moří mne spousta blech, ale působí mi potěšení zabíjet je vlastními zuby, bez pomoci jiných.

Opájím se nejistotou svého života: vzrušuje mne, že mě každou chvíli může sebrat ras.

Přespávám každou noc na Pont de Arts (za chvilku tě opustím, protože chodím spát brzy), kde se natáhnu do své zamilované polohy: břichem ke hvězdám, pracky roztažené. Což je velice pohodlné, ale v rodině jsem si to nemohl dovolit, prý proto, že v domě jsou dívky. Nemusím také podávat na rozkaz pracku, což je protivný zvyk. Nemusím už nosit kvůli zákonu košík a obojek, ba ani známku se jménem a adresou.

Mohu konečně zvracet dle libosti, aniž musím k veterináři.

Můj potulný život, bez polštářku, v nejistotě, co bude zítra, v naprostém osamění, bez kohokoliv, kdo by mne miloval, kdo by mě obdivoval, kdo by o mne pečoval, o hladu každé dvě tři hodiny, v příšerné zimě  jako nějaký žebrák, cikán nebo zloděj, když mne předtím tížil domov, rodina, bohatství…ano, to je konečně nalezené štěstí.

Jsem šťastný pes.“

 

Přeložil Miroslav Macek    

Středeční glosy 12. 1. 2011

Armáda přestavěla za miliony hangáry, aby v nich mohla uskladnit letadla CASA, která hodlá nakoupit. Ani po úpravách se ovšem do hangárů nevlezou. Tolik zprávy. Zpráva o tom, kdo za to byl zastřelen za úsvitu, chybí…

 

Ve včerejší MFDnes přinesl ekonom Pavel Kohout údaj, který si málokdo uvědomuje: Během desetiletí 2000 – 2010 byla česká koruna nejtvrdší měnou na světě – měřeno jejím posilováním vzhledem k ostatním měnám. Nejde o propagandu, ale o holý statistický fakt: česká koruna je nejtvrdší měna na světě.

 

Zcela nevěřícně jsem kroutil hlavou nad větou včerejšího článku v MFDnes o bezvládí v Belgii.

„Letos se má snížit deficit rozpočtu na 4.1%, avšak až tříprocentní minus se dá uznat za jakž takž zdravé.“

Proboha, co je na tom jakž takž zdravého?

 

Čtenář glos F. H. mi napsal:

- Včera večer na  ČT 24 strávil pan redaktor Železný hodně času na tom, aby ze zástupce Dětí země vyždímal odsouzení ekologické politiky ODS. Když ten dokola trpělivě odpovídal, že s novým ministrem pro životní prostředí hodlají spolupracovat, pan redaktor pravil s jízlivým úsměvem: „A nejste náhodou příliš konformní?“ 

Člověk by myslel, že  by se veřejnoprávní televize měla snažit o konsensus v politickém životě, nikoliv o neustálé provokování ke konfrontaci.

 

„Vaše dítě zlobí? Třeba je geniální…“, začíná titulek v dnešních Lidovkách. No, možná. Ale mnohem pravděpodobnější je, že je to nevychovaný spratek.

 

Tak to je dobré: včerejší MFDnes přinesla článěk o slově „kočkopes“ a tvrdí, že podle elektronického archivu jej poprve užilo v roce 1993 Rudé právo, kdy tak označilo stranu Realistický blok. Pche!

To slovo jsem impulzivně vymyslel v březnu 1991, když jsem psal článek pro Moravskoslezský deník o republikovém sjezdu VPN, jehož jsem se zúčastnil…naštěstí existuje důkaz!

Úterní glosy 11. 1. 2011

Středočeský hejtman David Rath našel způsob, jak vysvětlovat svoje mizerné hospodaření (nyní snižuje financování autobusové dopravy v kraji o 20%): za všechno může vláda, která mu dává málo peněz. Předpokládá zřejmě, že ti lidé, kterým proplácel zdravotnické poplatky, mu na to skočí. Obávám se ovšem, že může mít pravdu…

 

Dnešní slova tehdejšího náměstka ministra financí Eduarda Janoty o násilném převzetí IPB Československou obchodní bankou (ČSOB): Nikdo nevěděl o tom, že proběhly jakési pařížské schůzky (dva týdny před uvalením nucené správy se v létě 2000 sešli v Paříži guvernér ČNB Tošovský, ministr financí Mertlík, šéf ČSOB Kavánek a šéf vlastníka ČSOB, banky KBC, Vermieren). Já o tom jako náměstek ministra neměl tušení. Dozvěděl jsem se to až pak a byl to pro mne šok.

 

Novým ministrem životního prostředí se stane poslanec ODS a starosta Prahy 6 Tomáš Chalupa. Nemohu se zbavit dojmu, že je ho na tu funkci škoda…

 

Lidovky dnes přišly s titulkem „Nezaměstnaných překvapivě přibylo“. Jak pro koho: každá krize má přece za následek zvýšení efektivity přeživších…

 

Petra s lokýnkami

Pondělní glosy 10. 1. 2011

Audit na ministerstvu vnitra mj. odhalil, že jeho příspěvková organizace Zařízení služeb si před lety najala na praní prádla bez výběrového řízení firmu se zcela neprůhlednou vlastnickou strukturou a té navíc pronajala několikapatrový areál za 5.000.-. Kč měsíčně, ač mohla požadovat padesátkrát víc. Podle kontrolorů jsou prý zjištění natolik závažná, že ZVAŽUJÍ podání trestního oznámení.  

 

Podle neúplných seznamů byla pětina dnešních soudců členy KSČ. Vrchní soud v Praze je ovšem výjimkou: v KSČ byla před listopadem 1989 více než třetina stávajících soudců a z vedení tohoto soudu všichni! Holt „lidé zvláštního ražení“…

 

Tak to mi hlava nebere: důchodové spoření do soukromých fondů bude prý povinné, ale lidé se nemusejí obávat: budou mít možnost spořit do fondů, které budou hospodsařit výhradně se státními dluhopisy a nebo rovnou do fondu státního.

Jak rád bych žil ve státě, který ze mne nedělá nesvéprávného blbce a ponechá mi moje peníze, abych si spořil a investoval dle vlastního uvážení!

 

Nedělní chvilka poezie - tentokrát s Georgem Peelem

Čas pokročil a Flora rozekvetla,

jak Iris pyšně rozhodila světla

a z trůnu léta zemi donutila,

že modrá, žlutá, zelená hned byla.

V tom slavnostním a k lovu vhodném čase

tři Gracie se sjely v plné kráse

a narazily v horách na Parida,

jenž, ač syn krále, ovce tady hlídá,

když zrovna hádka mezi nimi plane,

kdo majitelkou jablka se stane.

 

Tu Junona, ač plna důstojnosti,

mu nabízí hned zlata víc než dosti

a nespočetné bohatství dle přání.

A Pallas, která moudrosti je paní,

dá postavení, k tomu vědomosti,

když v její prospěch úkolu se zhostí.

Však z bohatství a moudra nula zbyla,

když Venuše mu milou přislíbila.

 

Tak v naději, že získá perlu Řecka,

skvost Helenu, z níž září krása všecka,

dal Venuši to jablko hned darem –

a skončil tak svár ještě větším svárem.

 

Muž vždy se mýlí, že je mužem pouze,

je zaslepený v láskyplné touze.

 

Poulet sauté Rosita

Rozpis pro dvě osoby:

 

1 menší kuře

máslo a olej na osmažení

1 dcl suchého bílého vína

1 velký lusk červené papriky

2 dcl rajské omáčky demi – glace

Sůl, pepř, sekaná petrželka

 

Kuře naporcujeme na osm dílů (stehýnka, křidélka, prsíčka, 2 kusy trupu) a prudce je osmahneme do zlatova na směsi másla a oleje (s oblibou používám sesamový). Pak osmažené díly kuřete vložíme do pekáčku, osolíme, opepříme, zalijeme vínem a dopečeme cca 30 minut při 180 stupních Celsia.

Mezitím si připravíme omáčku a osmahneme papriku.

 

Rajská omáčka demi – glace:

Malou cibuli nasekáme a osmahneme na slanině, přidáme nakrájenou karotku, tymián, bobkový list a snítku petržele. Osolíme, opepříme. Zhruba hodinu vaříme při občasném přidání hovězího vývaru. Pak přepasírujeme do hnědé jíšky (máslo a mouka dle tradičního receptu), přidáme masový aspik a vše metlou promícháme.

 

Paprika:

Červený paprikový lusk rozkojíme na osm pruhů a zbavíme semeníku a semen. Pak pomalu smažíme na směsi másla a oleje do měkka. 

 

Před servírováním zalejeme kousky kuřete omáčkou a pomalu prohřejeme, papriky posypeme nasekanou petrželkou.

 

Doporučená příloha: bílý chléb

Doporučené víno:  suché aromatičtější víno

 

  

Kniha mého srdce

Kniha mého srdce

 

Dovedu si s nesmírným potěšením představit, jaké nevěřícné vzrušení a povýšenecké kroucení hlavami vypuklo mezi literárními kritiky a všelikými jinými krasoduchy, když televizní diváckou soutěž „Kniha mého srdce“ vyhrál Jirotkův humoristický román Saturnin.

Také si dovedu představit, jak to ve vzájemných rozhovorech výše jmenovaných schytalo  čtenářstvo s tak „bídným“  a „pokleslým“ vkusem a jaké asi nastalo lkaní nad všeobecným úpadkem doby a čtenářské vzdělanosti a vkusu vůbec.

Dovoluji si však skvělý výsledek Jirotkova Saturnina vehementně obhajovat.

Jde o prvotinu autora, který mimo ni napsal už jen pár zanedbatelných knih (nepočítám ovšem mezi ně taktéž výborného, byť poněkud upozaděného, Muže se psem) a jistě ji psal - důstojník československé armády - jako únik z tíhy válečné doby, ze všech těch hrůz a nelidskostí kolem. Není pak divu, že v této knize vytvořil bezkonfliktní, líbezný, ideální svět, v němž největším neštěstím je „servírovat jako babička“ na kurtu, největší katastrofou stržení můstku průtrží mračen a největším „padouchem“ blaseovaný Milouš, který ovšem „tak krásně bruslí“ .

Hlavně ale není divu, že do této knihy před nepřízní doby doslova unikali její čtenáři. Vždyť strávit v té době  pár hodin na hausbótu, v debatách s doktorem Vlachem, procházet se s krásnou slečnou Barborou, naslouchat pedantickému dědečkovi či příslovím tety Kateřiny, ale hlavně zažít sluhu Saturnina v akci, muselo v té době působit doslova jako balzám na duši.

Také po válce nebyla situace taková, aby lidé neměli dnes a denně zatracený důvod utíkat častěji a častěji  z reality do ideální fikce, a tak Saturnin pomalu zaplňoval knihovny, získával si čtenáře mladších generací a zařazoval se pomalu, ale jistě mezi těch nemnoho knih, které - ohmatané a rozpadající se - nikdy neopopuštějí noční stolky.

Takový osud nepotkal ovšem jen Saturnina, neboť touha unikat v dobách zlých mimo realitu, je dána lidem všude. Vždyť jen proto mohl německý nasládlý román v dopisech Dinah Nelken „Ich an dich“ vyjít od prvního vydání v roce 1939  do léta 1941 ve 170.000 výtiscích!  A jistě si takových knih vybavíte spoustu.

Nakonec, vzpomeňte si na velký úspěch televizního seriálu „Taková normální rodinka“ podle scénáře Fan Vavřincové, vycházející ze stejného literárního podhoubí. Sic natočený v době počínající husákovské normalizace, a přitom s humorem a postavami, připomínající (a vlastně tak adorující)  „prvorepublikovou“ atmosféru!

Samozřejmě, že sám základní námět knihy, poněkud natvrdlý pán a hbitý sluha, řešící za něho veškeré problémy, je přímou kopií Bertíka Woostera a jeho komorníka Jeevese z řady knih veleúspěšného angloamerického autora P.G. Wodehouse. Ovšem zčeštění reálií a charakterů, aniž by přitom vzal za své typický anglický humor, se už dotýká geniality. A také děj knihy je jasný, prvoplánový, čtivý, což je nejen, ale zvláště dnes, vzácnost k pohledání.

A co si může autor přát víc, než že jeho kniha přináší svým čtenářům útěchu, že jim prosvěcuje temný čas a dodává jim víru v lepší svět?

A to zvláště dnes, v době tolik si v umění, včetně literatury, libující v šocích, perverzích, schválnostech a vyumělkovanosti k nečtení.

Takže vy všichni, které vítězství Jirotkova Saturnina tolik překvapilo, vězte, že valná většina lidí se chce četbou odreagovat od všelikých osobních i všeobecných trápení a rozhodně nechce po přečtení knihy řešit problém, zda se raději utopit či oběsit. A je-li to literatura tak kvalitní, jako je Jirotkův Saturnin, tím lépe!

And last but not least, jak by jistě podotknul Jeeves či Saturnin (nedovedu si představit, že by neuměl anglicky, byť byl nějaký čas tenisovým trenérem v Nice), co je do knih, kterých se tolik týká prastarý povzdech:

Březino, Březino,

tajemný pěvče,

všichni tě vzývají,

nikdo tě nečte….

 

  

Páteční glosy 7. 1. 2011

Exministr vnitra Ivan langer se včera v Radiožurnálu velmi ostře a nekompromisně ohradil proti tvrzení dvou ministrů vlády, ministra vnitra Radka Johna a ministra dopravy Víta Bárty, že nahlížel do spisu expředsedy Státního fondu životního prostředí Michálka a předal z něj údaje časopisu Euro  a vyzval je k předložení jednoho jediného důkazu.

Osobně jsem přesvědčen, že žádný takový důkaz neexistuje, neboť Ivan Langer by musel být padlý na hlavu, kdyby něco tak primitivního v této vypjaté atmosféře udělal.

Pokud ovšem ministři pro svá závažná tvrzení důkazy nepředloží, měli by jít okamžitě od válu, neboť by šlo o sviňárnu nejvyššího kalibru. A jak správně podotkl Ivan Langer, Radek John by za svoje histrionské osočování pak zasloužil pár facek.

 

Některé příběhy z českého Kocourkova jsou tak debilní, až jsou půvabné. Tak třeba břeclavská radnice zakoupila za 172 220.- Kč přímo z tiskárny dvoutisícový (!) náklad knihy veršů „Čekání na den lásky“  a uložila jej do skříní. Autor David Kamenný  byl určitě spokojený. Jak by ne, když se pod tímto pseudonymem skrývá sám starosta města Piškula a knihy tedy prodal sám sobě, neboť o kšeftech do půl milionu také sám rozhoduje…

 

Čtenář glos P. S. mi napsal:

Včera jsem zaslechl v rozhlase připomínku o tom, že by se mělo pomoci ředitelům nemocnic, ze kterých odchází příliš mnoho lékařů. Podle mého názoru by se těmto nemocnicím prospělo zejména vyhlášením konkurzu na ředitele nemocnice. Z některých nemocnic totiž odchází jen zlomek lékařů,
z některých možná nikdo a z některých likvidační množství. Jak si tento rozpor vysvětlit? Jedině tím, že některé nemocnice jsou řízeny lépe, některé hůře a některé mizerně.

Dopis z Orient - Expressu

Tratě se mírně měnily a po roce 1906, kdy byl dokončen slavný Simplonský tunel, už vlak spojoval tehdejší pupek světa, imperiální Londýn, nejen s neméně slavnou Paříží či Vídní, ale též s exotickými místy jako byly Budapešť, Bukurešť či Istanbul.

Vrcholu luxusu ovšem slavný vlak dosáhl ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy jste mohli potkat v uličkách vagonů krále, šlechtu, velkoprůmyslníky, filmové a divadelní hvězdy, zrovna tak jako lehké děvy a gigoly z celého světa. Nakonec, znáte to ze slavného filmu podle ještě slavnějšího románu Agathy Christie „Vražda v Orient - Expressu“.

Nic však netrvá věčně a tak sláva a hlavně kvalita vlaku po druhé světové válce upadala a upadala, až byl jeho poněkud omšelý provoz v roce 1977 zcela zastaven.

Naštěstí se našel další železniční nadšenec, Angličan James B. Sherwood, dostatečně bohatý a moudrý na to, aby v různých aukcích postupně skoupil a nádherně zrestauroval celkem 35 původních lůžkových a restauračních vagonů (jeden z nich hrál ve výše zmíněném filmu ne nevýznamnou roli) a v roce 1982 pak poslal obnovený luxusní vlak poprvé na jednu z tradičních tratí Londýn - Benátky.

A věřte tomu nebo ne, tento vlak na svých cestách staví párkrát ročně v Praze a tak pokud se chcete vrátit nejen v mysli do dvacátých či třicátých let, máte k tomu vynikající příležitost.

Chce to ovšem: vzít si  pár dnů dovolené, hodit všechny starosti za hlavu, naladit se na program „dolce far niente“, zabalit do luxusních zavazadel (štítek z Orient - Expressu podmínkou!) nejlepší oděvy a šperky, vybrat v konečné stanici nádherné apartmá v některém z hotelů, nabízených společností Simplon Venice Orient - Express, požádat momentální osobu svého srdce o doprovod, a pak se nechat celou cestu doslova rozmazlovat dokonalými stewardy v neposkvrněných uniformách s ještě neposkvrněnějším chováním.

Luxus vagonů s intarziemi v mahagonu, slonovině a perleti, dokonalé miniaturní koupelničky, orchideje ve vázách, správně vychlazené šampaňské či klasický čaj o páté s ještě klasičtějšími sandwichi, posezení v barovém vagonu, ve kterém hraje na koncertní křídlo klavírista ve fraku, večeře servírovaná v některém z jídelních vagonů při intimním osvětlení a v milé společnosti, návrat do kupé, mezitím stewardem umně proměněném do ložničky s načechranými polštáři a dekami, milování v rytmu pražců a výhybek a ráno anglická snídaně do postele… to vše vytváří dokonalou iluzi dávno zašlých dob. Nádherné, nezapomenutelné…stačí se jen poddat.

Pro labužníky přidávám menu z jedné z cest:

Filátko z candáta na páře s gratinovanými račími ocásky

Telecí žebírko s paprikovým krémem a smrži, špenát s muškátovým oříškem, zapékané brambory

Výběr špičkových sýrů

Hruška plněná sušeným ovocem v meruňkovém karamelu

Káva a digestivy dle vlastního výběru

A výběr vín? Stejně impozantní, s důrazem na francouzskou provenienci.

A dáte-li si po večeři v baru ještě jednu, dvě skleničky šampaňského, kupříkladu Roederer Cristall ročníku 1989, ročníku, který si buď zamilujete, nebo ho budete nenávidět, určitě si připijete, jak jinak, na další kouzelnou cestu Orient Expressem…

 

Váš

 

Miroslav Macek   

 

 




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články