Články

Nedělní chvilka poezie, tentokrát s Allanem a Janet Ahlbergovými

Prosím, paní učitelko…

 

Prosím, paní učitelko,

Pepa Horehleď

opsal ode mne půl stránky!

Co mám dělat teď?



Protáhni se v tělocvičně

nebo domů běž,

sešit ukryj na záchodě,

udělej co chceš.



Prosím, paní učitelko,

Pepa Horehleď

půjčuje si moji gumu.

Co mám dělat teď?



Drž ji celou dobu v ruce,

důkladně ji střež,

také mohl bys ji spolknout.

Udělej co chceš.



Prosím, paní učitelko,

Pepa Horehleď

strašně sprostě nadává mi!

Co mám dělat teď?



Do skříně se klidně zavři,

skrč se za věšák,

dělej, cokoliv ti libo.

Neptej MĚ se však!

 

Dopis z Zöbingu

Zvídavější čtenář se pak dozví, že na území obce žili lidé už v mladší době kamenné, že první historická znínka o Zöbingu pochází z roku 1074, kdy se objevuje na jedné listině jméno Albero von Zebingen, že to bývalo místo, kam jezdívali dříve tzv. „letňáci“ či „luftáci“, tedy rodiny s dětmi z Vídně a dalších velkých měst, toužící po čerstvém vzduchu a zeleni, a že se zde mimo pranýře z roku 1700 nachází kostel s chrámovou lodí postavenou kol roku 1400, v němž mj. visí obraz Ukřižování Krista z roku 1765 od slavného malíře Martina Johanna Schmidta, světoznámého pod přezdívkou Kremser Schmidt.

Vína znalí čtenáři pak slastně mlasknou, neboť si ihned vybaví jižní část slavného viničného kopce Heiligenstein zvanou (jak jinak) Zöbinger Heiligenstein, který se tyčí nad obcí a který dává jedny z nejskvostnějších rýzlinků v Rakousku.

Mlsouni mezi nimi si pak uvědomí, že  v místní restauraci Gutmann, kterou vedou Ilse a Hansi Gutmann, pracuje též jeho syn Klaus, milovník pralinek, které začal vyrábět už ve svých čtrnácti letech, aby Vám zde po náležitém studiu na odborné škole ve Vídni spolu se svojí paní Alicí mohl nabídnout nejen spoustu těchto svých lákavých výtvorů, ale též skvělé dorty a jiné cukrářské speciality.

A uznejte, že krásná krajina s možností procházek mezi vinicemi či výletů do vinařského městečka Langenlois, do Garsu či do jiných kouzelných míst v Kamptalu, spolu se skvělými místními víny a neméně skvělými jídly u Gutmannů, JE důvodem, proč navštívit zrovna Zöbing.

Abych Vás nalákal ještě více, tady je výčet zde osobně ochutnaných lahůdek: polníčkový salát s ředkvičkami a zapékaným kozím sýrem, „husí trio“ sestávající z jemně kořeněné paštiky, křupavých husích škvarků a plátků marinovaných prsíček spolu s brusinkami, jahodovoananasovým jamem a jablečným salátem s lehkou majonézou, a posléze parfait Speculatius s karamelizovanými jablky a lískovými oříšky. Doprovodným vínem pak byl rýzling od Retzelů, pochopitelně z Heiligensteinu.

Ovšem, i když si z nabídky jídel vyberete třeba telecí pajšl na rýzlinku a ochutnáte víno od jiných vyhlášených vinařů z Zöbingu a okolí, určitě též dosáhnete prolongovaného kulinárního orgasmu.

Během posezení pak můžete spekulovat, zda skvělé vůně a chutě zdejších rýzlinků vytváří mimo ruce vinařů spíše zdejší mikroklima, podloží nebo zbytky mamutů ve sprašové vrstvě, v což někteří věří.

Brandl, Freis, Friess, Kirschner, Lindermair, Retzel, Röglsperger, Schierer a Schweiger jsou jména vinařů místních, ale v nepříliš vzdálném okolí jich naleznete další a další desítky, takže výběr máte opravdu skvostný.

Pokud se pak chcete alespoň trochu pokusit  o udržení tělesné váhy, nabízím Vám možnost výšlapu na Heiligenstein a výstup na tamní novogotickou rozhlednu z roku 1897 nabízející nádherný výhled nejen do údolí řeky Kamp.

Rozhodně tedy neváhejte a naplánujte si příští výlet právě do Zöbingu, třeba se zde potkáme…

 

S přáním krásných dnů

Váš

Miroslav Macek

 

Pondělní glosy 28. 11. 2016

„Posouzením příslušného paragrafu zákona o EET jsme zjistili, že povinnosti vyplývající ze zákona o ochraně spotřebitele nejsou totožné s účtenkou dle EET,“ vysvětluje šéf ČOI Mojmír Bezecný.

Zatímco na účtence z EET má být částka, datum a ten, kdo tržbu zaevidoval, zákon o ochraně spotřebitele vyžaduje i jiné údaje - například popis zboží, případně další podrobnosti. Podnikatel, který by vydal jen jeden doklad, tak porušuje zákon o ochraně spotřebitele.

Zákazník pak může mít problém pouze s takovýmto dokladem zboží reklamovat. „Pro uplatnění reklamace, po půl roce, po roce mu nemusí stačit účtenka z EET, aby dokázal, jaký druh zboží koupil," dodává Bezecný.

Dodávám: Pokud Babiš vede svoji firmu jako stát, lze i přes miliardové dotace čekat na její krach.

 

Jihomoravský večerník: Nechci vstupovat do pravomoci městské policie, praví primátor Vokřál, který je jejím vrchním velitelem. To ještě za dva roky, co je ve funkci, zřejmě nezjistil.

 

Petr Štěpánek:

Myslím, že dnes je docela vhodný den k připomenutí dvojího metru, který média - a nejen ona - používají. Výsledkem Castrova režimu je zaostalá země, výsledkem Pinochetova režimu nejcivilizovanější a nejbohatší jihoamerická země. Mrtví byli tam i tam. Přesto je Castro líčen jako významný revolucionář, kdežto Pinochet jako vrah.

 Pravděpodobné vysvětlení nabídl na facebooku Stanislav Dupač:

Dnešní politologové píší,  že pravicový extrémismus je zlo, zatímco levicový extrémismus vzniká díky touze po zlepšení společnosti a vyrovnání nespravedlnosti, proto je omluvitelný.
A protože tyto politické názory ovládají naši společnost a média, je nasnadě, že Pinochet je hajzl a Castro hrdina.

 

Ota Vychodil:

Volební systém USA je již takový. Celkově můžete získat nejvíc hlasů, ale nakonec odcházíte poraženi. Důvod spočívá v tom, že geniální (podle některých současných příznivců poražené Clintonové naopak "duševně méněcenní") Otcové zakladatelé USA velmi detailně promýšleli volební systém tak, aby žádný ze států Federace (!!!) nebyl znevýhodněn. Aby třeba někdo drtivě nevyhrál v přelidněné Kalifornii, Floridě a třeba Illinois tak, že po sečtení hlasů má celkově více hlasů než celý Západ a Jih dohromady. Tedy aby vítězství dejme tomu v 10 státech nemohlo jednoduše vymazat opačné výsledky ve zbývajících 40. I systém voleb do Senátu je takový, že bez ohledu na počet obyvatel má každý stát Unie dva senátory. Ať se jedná o giganty typu Kalifornie nebo Texas, či trpaslíky jako Delaware nebo Vermont. Ona ta federace, má-li být skutečně spravedlivým útvarem je nesmírně komplikovaná - kdo chce, ať si přečte Listy federalisty (Federalist - nepřeložitelná slovní hříčka) , takovou "bibli" zakladatelů USA, tam ty principy jsou rozebírány. V USA je zřejmě čím dál tím méně lidí, kteří toto dílko přečetli a ještě daleko méně těch, kteří jej pochopili…

Nedělní chvilka poezie, tentokrát s Diane di Prima

Můj šátek nosí přítel na zápěstí

též krystal zcela modrý jsem mu dala

on mně pár škeblí, něco mořských chaluh

Je z dalekého města jsme však spolu

též spolu celer s lilkem pěstujeme

i látku pro mne utkal

v níž je spoustu krásných darů

však nosím ji jen jemu pro potěchu

je hedvábná s pár zelenými kopci

a plameňáky rudé barvy slunce

Můj přítel kráčí hebce jako vánek

a projasňuje veškeré mé snění

též postavil mi oltář u postele

z nějž vane krásná vůně jeho vlasů až nemohu si vzpomenout

jak jmenuji se, jaké on má jméno

 

 

Páteční glosy 25. 11. 2016

Na sídlišti Chánov se zbourají další dva panelové domy, „vybydlené“ Indočechy. Použita bude též dotace ministerstva pro životní prostředí, tedy jinak řečeno: likvidaci domů zničených cikány zase zaplatí ze svých daní gádžové. Jak lehké je být u nás rasistou!

 

Na základě rostoucí kritiky platících diváků ČT o neobjektivnosti hlavně zahraničního zpravodajství ČT jednala o této kritice Rada ČT. Do jednání vnesl jasno radní Michal Janovič. Prohlásil:

„Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo z daní jenom za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu tradic evropského humanismu a kritického myšlení ;. Česká televize se na to nesmí dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie.“

Dodávám: Současné vymývání mozků je na doporučení Evropské komise, a tak je vše v pořádku. Držte hubu a krok!

Čtvrteční glosy 24. 11. 2016

Další čerstvá zpráva:

Změnit prakticky na poslední chvíli zákon o elektronické evidenci tržeb (EET) se rozhodl ministr financí Andrej Babiš. Navrhl vyjmout z EET fyzické osoby, které budou mít daň stanovenou paušálem a výše jejich příjmů bude menší než 250 tisíc ročně.

Dodávám: Ano, takto se v Babišstánu vytvářejí zákony…UFFF!

 

Štěpánka Máchová na facebooku:

Opravuji písemky primánů z biologie a začínám mít dojem, že inkluze už je i na našem gymnáziu, když si přečtu větu: "z čeho viblivá, že lyšejník je autotrofní a má řasi s chloroplastem". Nejprve tomu  nerozumím, a když pochopím, jímá mne hrůza….kde udělali soudruzi z NDR chybu???

 

K tomu poněkud smutný vtip. Učitelka k inspektorovi: Ve třídě mám vozíčkáře, slabozraké, pět dyslektiků, čtyři žáky s dysgrafií nebo dysortografií, dva autisty a tři žáky se syndromem ADHD…to všechno v pohodě zvládám. Ale řekněte mi, co mám dělat s těmi dvěma potížisty, kterým naměřili IQ 150?

 

Konečně prezident se smyslem pro suchý humor:

Donal Trump: Vzhledem k Ústavě nemohu zavřít Hillary, protože by to byl pro spoluvězně „krutý a neobvyklý trest“.

Středeční glosy 23. 11. 2016

Nečekanou potíž přinesly investice do zateplení škol. Podle hygieniků stoupá v utěsněných třídách rychle koncentrace vydechovaného oxidu uhličitého, který dětem způsobuje malátnost a snižuje soustředěnost na výuku. Hygienické limity snadno překročí většina tříd už po pár minutách.

Tolik zpráva. Lze tedy záhy očekávat dotace do větracích systémů zateplených škol…

 

Příští rok se bude měřit na pěti úsecích D1 rychlost. Zajímavější by byla ovšem zpráva, kdy se bude moci na celé D1 jezdit 130 km/hod.

 

Vox populi:

Premiér Sobotka je nejlepším volebním manažerem politické firmy pana Babiše.

 

Čtenář glos D. P. a další mne správně upozornili, že ne Romočech, ale Indočech je politicky korektní ekvivalent termínu Afroameričan.

 

Podnikatel Jaroslav Kuchař v rozhovoru pro Parlamentní listy:

V naší slavné západní demokracii jsme dospěli tak daleko, že ekonomická moc prakticky ovládla politickou. To je asi nejtemnější důsledek globalizace. Oligarchové a korporace, ne občané, určují, co bude. A to má vážné důsledky. Řečeno s Ladislavem Větvičkou: „Lidi cítí, že se blíží průser, jen idiot to nevidí.“

Egyptolog Miloslav Bárta říká, že civilizace kolabují na těch faktorech, na kterých vyrostly. A že naše civilizace vykazuje prakticky všechny znaky, které ke kolapsu vedou. Nejspíše se tedy blížíme konci jednoho velkého cyklu. Názorové štěpení společnosti má tedy charakter transformační (po transformaci bude společnost jiná), nikoli jen krizový (po krizi zůstane společnost stejná) a týká se nejen východní Evropy, ale celého euroamerického civilizačního okruhu.

Pokud se blížíme k transformaci společnosti, status quo se snaží udržet „milovníci starých pořádků“ a „opraváři“ (k současným pořádkům mají výhrady, ale ne systémové). Jsou to skupiny, které se emocionálně, ideově anebo materiálně propojily s režimem a vehementně ho hájí. Přestávají vidět realitu, trendy, zakopávají se v myšlenkových stereotypech a klišé. Na všechny okolo útočí, označují je za nepřátele, nálepkují je a omezují svobodu slova: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Hezky pěkně po bolševicku.

Temné stránky v lidech posilují elity, ne Trump. Jejich postupné utahování šroubů, nenápadné omezování občanských svobod, ztráta naděje v lepší budoucnost, to vše logicky produkuje strach. Cítím ho skoro všude. I když často ještě nepřiznaný či nevědomý. Projevuje se zvýšenou agresivitou, přecitlivělostí nebo třeba neskutečně vysokým užíváním antidepresiv.

Mimochodem, Babiše, Trumpa a podobné „mimosystémové“ politiky zplodily elity jako vynucenou reakci většinové společnosti na jejich neschopnost a nenažranost. Oni, tj. Babiš, Trump atd., ale nejsou nositelé očekávané transformace. Nemají k tomu dispozice ani vizi s dostatečným přesahem. Jejich nevědomým úkolem je systém demaskovat, obnažit ho na dřeň a v konečném důsledku zbořit. To, co pak uvidíme, se nám líbit nebude. Ale výstavba nového systému už bude založena na mnoha poučeních „z krizového vývoje“ ? Zatím ale žijeme v parazitické společnosti neodpovědnosti.

 

Úterní glosy 22. 11. 2016

Ještě k událostem u UMPRUM:

Ne vše co souvisí s islámem musí být a priori špatné…" prohlásil rektor univerzity.

 Martin Konvička k tomu napsal:
"Ne vše, co souvisí s nacismem, musí být automaticky špatné …. dálnice, tělovýchova, péče o památky…"
 
"Ne vše, co souvisí s komunismem, musí být automaticky špatné…sociální mobilita, veřejné zdravotnictví, rekreace ROH…."
 "Ne vše, co souvisí s kanibalismem, musí být automaticky špatné… přísun bílkovin, ušetří se za funus, na paprice je to lahůdka…"

 

 

Od poloviny příštího roku si imigranti ve Švédsku budou moci vybírat z více než 2 000 místních příjmení. Úřady doufají, že to usnadní přístup na pracovní trh. Průzkumy totiž potvrzují, že přistěhovalci s arabskými jmény jsou při hledání práce diskriminováni.

„Je to skvělá zpráva,“ komentovala to Ingegerd Widellová ze švédského daňového úřadu, který společně s Úřadem pro patenty a registrace spravuje agendu změn jmen a příjmení.

To je zajímavý nápad! Většina švédských jmen končí na -son, tedy syn, takže by bylo logické měnit arabská jména stejným způsobem podle jména otce dotyčného (v saském genitivu):  Háfisson, Mohamedsson, Abdulsson…

 

 Z textu Romana Červeňáka:

Můžou Češi za to, že většina z nás nemá žádné vzdělání, a tak jsme na trhu práce nepoužitelní? Můžou Češi za to, že spousta z nás, než aby pracovala za nízký plat (kvůli neodbornosti) raději sedí doma a pobírá sociální dávky? Můžou Češi za to, že naši mladí berou drogy? Že všechno, co vydělají nebo dostanou od státu, utrácí v hernách a kasinech? Můžou za to, že máme 16leté hrdé maminky? Nejspíš ne.

Dodávám:

Ale také mohou. Romové se jen chovají tržně v prostředí, které vytvořili jen a jedině čeští zákonodárci. Civilizačním tlakem se zmůže mnohé: od celotýdenních školek a systému vzdělání po organizaci práce a systém sociálních dávek, které jsou zcela vázány na práci pro obec, odstranění mateřských a rodinných přídavků a jejich nahrazení odpočtem z daní, velmi vysoké zdanění kasin a heren, které většinu z nich zavře, atd. atd.

Všechno totiž jde, když se důsledně chce.

 

Karolina Stonjeková:

Když francouzská návrhářka odmítne poskytovat své služby Melanii Trump, jásá se a tleská a o žádnou diskriminaci se nejedná.

Když restauratér odmítne poskytovat své služby muslimům, křičí se a hrozí, protože je to odporná diskriminace.

 

Jefim Fištejn:

Ze 185 amerických deníků jich Donaldu Trumpovi fandilo jen pět, z významných časopisů žádný. Pro media a jejich schopnost reflektovat skutečnost je to debakl nevídaných rozměrů.

 

Marek Stoniš:

Pevné základy mého klidu stojí na zaručených předpovědích expertů, kteří se vždy mýlí.

 

Čeština je jazyk vtipný:

Když je v Americe nekorektní říkat černoch, ale má se správně říkat Afroameričan, nebylo by logické u nás namísto cikán či Rom říkat Romočech?

Pondělní glosy 21. listopadu 2016

Společnost Robert Bosch v Českých Budějovicích získá od státu investiční pobídky na rozšíření výroby a technologického centra v celkové výši až 444 milionu korun. Návrh již schválila vláda. (Bosch měl loni ze všech firem působících v České republice osmé největší tržby. Přesáhly 48 miliard Kč. ) To jen, když platíte horentní daně a stát Vás odírá z kůže, abyste věděli, že je dostanou nadnárodní firmy, které pak po čase posílají většinu zisků domů a tady jich reinvestují jen zlomek, jak si tuhle soudruh premiér nekonzistentně stěžoval…

 

ODS navrhla nižší spotřební daň u piva. Připojila se tak k Albertu a Tescu, kde se vás hned u vchodu snaží oslovit Braníkem za 5 korun.

Tak tomu říkám program jako zvon! Ufff!

 

Miloš Čermák napsal v jednom ze svých článků v HN:

Seděli jsme v pátek večer u skleničky. Můj dobrý kamarád je pražský lékař, pracuje jako přednosta kliniky.

Řekl: „Když byl zvolen Zeman prezidentem, bavili jsme se o tom na sále. Bylo tam možná deset lidí, ale nikdo, kdo by řekl, že Zemana volil. Letos v červnu jsem byl pracovně v Manchesteru a kolega z tamní kliniky mi tvrdil, že osobně nezná nikoho, kdo by hlasoval pro Brexit. A včera mi dcera, která studuje na vysoké škole v Kansasu, zase napsala, že mezi spolužáky ani v rodině, kde bydlí, není nikdo, kdo podporoval Trumpa.  Takže se ptám, jestli je to normální?“

Dodávám k tomu:

Není. Není normální, aby vzdělaný člověk, ať už z Prahy či Manchesteru nebo z Kansasu neměl ani tušení, že největší chybou je posuzovat okolní svět jen svýma očima a očima svých přátel, neboť rozhodně netvoří representativní  vzorek světa. Normální pak je, že se diví a jsou překvapeni.

Přitom, kdyby bylo školní vzdělání na úrovni, jistě by se ve škole dozvěděli o amerických volbách v roce 1936, kdy proti sobě stáli demokrat F. D. Roosevelt a republikán Alf Landon. Časopis Literary Digest tehdy vložil do jednoho z čísel odpovědní lístky a na základě 10 milionů údajů předpověděl vítězství Landona. Začínající Gallupův ústav (založen 1935) se tehdy zeptal pouze 2000 pečlivě vybraných lidí a předpověděl jasné vítězství Roosevelta (získal nakonec 61% hlasů). Přitom kupříkladu zjistil, že 59% majitelů telefonu bude volit Landona, stejně tak jako 56% majitelů aut. Ovšem jen 18% lidí, žijících na podpoře.

Závěr, vyplývající pak pro mne z textu Miloše Čermáka, je zřejmý: školy jak v Česku, tak ve Velké Británii či USA by se mnohem více měly věnovat výuce toho, co je v životě potřebné a upotřebitelné, nežli memorování často ideologicky zabarvených zbytečností. 

 

Francouzská módní návrhářka žijící v New Yorku Sophie Thealletová, která vytvořila pro americkou první dámu Michelle Obamovou několik kolekcí, odmítá oblékat její nástupkyni, Melanii Trumpovou. Důvodem jsou politické názory jejího manžela, Donalda Trumpa.

Dodávám: má to jediný problém - Trampová ji o nic takového nežádala…

 

Z diskuse na facebooku:

Všiml si někdo nebo může potvrdit, že na státní vysoké škole byla vyvěšena v den státního svátku česká vlajka? Na záběrech a fotografiích jsem viděla kde jaký nápis, ale státní vlajku nikoliv. Zvláště v tento den, spojený se studenty, a to i s těmi popravenými v roce 1939 a uvězněnými, by to bylo více než zarážející, o pokutě nemluvě.

 

V roce 2014 bylo spácháno ve Švédsku 87 vražd, letos už 160. Také známka kulturního obohacení…

 

Stále platná slova Uptona Sinclaira:

Je těžké přimět někoho, aby něco pochopil, když má prospěch z toho, že to nechápe.

Tentokrát poněkud netradiční sobotní chvilka poezie s panem WS

Dobrý den, vážené dámy a vážení pánové,

 

jest mi zde promluviti o slastech a strastech překladatele Shakespearových sonetů, a to s obzvláštním zřetelem k  jejich muzikalitě.

Pominu-li hned zkraje samozřejmost, že už název básnické formy „sonet“ (česky krásně „znělka“) přímočaře naznačuje, že jde o verše zpěvné, libě znělé, skýtají anglické sonety, a Shakespearovy obzvláště, z hlediska své zpěvnosti, muzikality, ještě mnohé další překladatelské lahůdky.

Shakespearovy sonety, poprvé vydané v roce 1609, dozajista patří k vrcholným dílům světového básnictví. Důvody, proč tomu tak je, ovšem většinou zůstávají skryty.

Tím prvním je určitě světová proslulost Williama Shakespeara - dramatika, kdy lesk jeho dramat dodává jistě lesku i jeho sonetům, včetně těch průměrných.

Dalším důvodem je jistá lidovost jeho námětů, nebývalá ani u jeho urozených současníků (sira Thomase  Wyatta či sira Philipa Sydneyho, Henryho Howarda, Earla of Surrey a dalších), ani u jejich vzoru, ze kterého všichni vycházeli, tedy u Francesca Petrarky.

Nevěra, žárlivost, otevřená erotičnost či nebývalá parodičnost na jedné straně a kritika společenských či politických poměrů na straně druhé, dodává Shakespearovým sonetům další, dříve nebývalé fazety. 

Hravost s náměty, užívání tehdy oblíbených protikladů a lehkost verše v jazyku, který je v podstatě srozumitelný dodnes, jsou dalšími důvody setrvalé oblíbenosti.

Formálně jde o tzv. anglický neboli shakespearovský sonet (ač jej do angličtiny přivedl Thomas Wyatt), sestávající na rozdíl od sonetu petrarkovského ze tří čtyřverší ABAB, CDCD, EFEF a tzv. coupletu GG, vesměs se závěrečným poselstvím, i když ne vždy.

Velmi módním prvkem byla tehdy básnická soutěživost, při níž se básníci předháněli nejen obsahově, ale i formálně, kdo dokonaleji zpracuje daný námět, přičemž nejcennější bylo užití co nejvíce protikladů.

Uvedu příkladem několik veršů ve vlastním překladu ze Shakespearova  43. sonetu , který je pro každého překladatele skutečnou výzvou a lahůdkou:

 

Hned vidím lépe, jen co zavřu oči,

vždyť den jim skýtá velmi málo krás,

když ve snění však na tebe se stočí,

čerň jasných očí spatří v černi jas.

V tvém stínu všechny stíny ihned blednou,

ten jasností by jistě zastínil

i bílý den, že byl by šedí bědnou,

když rozzářit můj zrak si umínil.

 

Ne, že by to Shakespearovi současníci též neuměli, kupříkladu již zmíněný Henry Howard, Earl of Surrey napsal velmi půvabný „Slib věrné lásky“:

 

Ať přebývám, kde slunce trávu pálí

a nebo tam, kde nerozpouští led,

ať tam, kde vládne mír a poklid stálý

či mezi lidmi uprostřed všech běd,

ať pošlete mne do výšin či hlubin

a lhostejno, zda noc je nebo den,

zda pošmourno je, slunce žhne jak rubín,

zda za mlada či s vlasy jako len,

ať pošlete mne do pekla či nebe,

ať do údolí, do hor nebo skal,

ať přebývám, kde pálí to či zebe,

kde zdravý jsem či nemocným se stal,

že budu s ní, vždy na mysli mám jen,

ač bez šance, tak bývám spokojen. 

 

Jak vidíte, jde ovšem o zcela tradiční námět neopětované lásky. A nyní jej srovnejte se Shakespearovým sonetem 129., taktéž v mém překladu:

 

Duch vystavený zvůli hanebnosti

je triumf chtíče; než se dostaví

je podlý, divý, vraždí, drtí kosti,

je krutý, lítý, plný bezpráví.

Jen potěšil nás, hned jím pohrdáme,

však štvát se za ním nikdo nelení;

pak štván je sám: vždyť když se nachytáme

jak na vnadidlo, jsme jak šílení,

jsme zpití lovem, s chutí přeukrutnou

my měli, máme, toužíme zas mít

slast chviličky, co přejde v dobu smutnou,

v níž o potěše může se jen snít.

To všichni znají, kdo to ovšem svede

dát vale ráji, který k peklu vede?

 

Tady už na nás dýchá barok …ale vraťme se k formě…

Ohromnou výhodou angličtiny je spousta jednoslabičných, navíc monomorfémních slov, tedy těch, v nichž morfém splývá se slovem, ať už jde o substantiva, adjektiva či verba, kdežto slova polymorfémní jsou vesměs slova odvozená, cizího původu, pronikající po normandském záboru postupně do jazyka. Ne, že by se v Shakespearových veších nevyskytovala, nicméně zdaleka ne ve velkém počtu a na konci veršů,  a pochopitelně slova jako kupříkladu „uncopyrightable", což je nejdelší anglické slovo, v němž se neopakuje žádné písmeno dvakrát, se naštěstí nevyskytovala vůbec.
Na rozdíl od češtiny jsou navíc jednoslabičná anglická slova vesměs velmi zvukomalebná  - pár extrémních příkladů: fur, fell - srst , well - vrt, fir - smrk.

Také umístění přízvuku a tzv. vázání slov přispívá ke zpěvnosti anglického jazyka. Což by Vám dozajista potvrdil každý textař a zpěvák.

Ne, že by čeština zpěvná nebyla, je ovšem nezbytné vypomoci si při překladu slovy dvou a víceslabičnými, která však na druhé straně ubírají prostor pro věcná sdělení. (A to byste ještě měli dbát  naučení Jaromíra Johna  - Bohumila Markalouse, který říkával: Můžete říct „to go to drink“, můžete říct „trinken gehen“, ale „jíti píti“ nikdy!)

Jan Vladislav dokonce vyřešil tento problém tak, že namísto obvyklého počtu slabik ve verši anglického sonetu, tedy deseti či jedenácti, použil „máchovský“ rozměr sonetu dvanácti a třináctislabičného.

 

Zde ukázka, couplet Shakespearova 106. sonetu, který v originále zní

 For we which now behold these present days,

have eyes to wonder, but lack tongues to praise

 

ve Vladislavově překladu:

My zas, kdo můžeme vás vidět neustále

máme zrak k úžasu, ale ne slova k chvále.

 

Nedá se však říct, že by to bylo to nejlepší východisko, pro srovnání několik jiných překladů tohoto coupletu:

 

Jaroslav Vrchlický v redakci Antonína Klášterského:

I nám, když vidíme ten zázrak velký

pro chválu tvou jest každý jazyk mělký.

 

Josef Hodek:

Ani dnes nikdo výhodu v tom nemá,

náš zrak sic žasne, ústa jsou však němá.

 

Zdeněk Hron:

A tak nám, kdo dnes žije na zemi,

zrak žasne, ale jazyk oněmí.

 

Je zajímavé, že dokonce ani němčina si nevystačí s jednoslabičnými slovy, jeden příklad za všechny:

 

Stejný couplet v překladu Karla Krause

Die wir dich sehn, uns ist das Aug bezwungen; 
zu feiern deine Schönheit, fehlen Zungen.

 

Švédštinou a dalšími jazyky Vás raději trápit nebudu.

Z již řečeného pak logicky vyplývá, že záleží jen a jen na citu toho kterého překladatele, aby  obsah snoubil s nejvhodnější formou, v závislosti na tom, zda jde o smrt, strž, zrak či čas či vášně plání nebo krásná místa a umně splétal tzv. mužské a ženské rýmy.

Výsledný efekt je pak následující, jak možno slyšet v Shakespearově 109.  Sonetu v mém překladu:

 

Jen neříkej, že faleš v srdci mám,

jak nepřítomnost má ti namlouvá,

své tělo klidně do zástavy dám,

však duše si tvou náruč zamlouvá.

Je sídlem lásky: i když bloudívám

jak starý tulák, vždy se vracím zpět

a zpozdilý a změněn nebývám,

zde smývám špínu, která plní svět.

Však nemysli si, i když dobře znám

snad od všech hříchů na sta příkladů,

že pro nic za nic hloupost udělám

a opustím svůj poklad pokladů.

Vždyť vesmír je mi prázdnou pustinou,

jen ty jsi v něm mou růží jedinou.

 

Samozřejmě, že jsem ten závěrečný couplet překládal se vzpomínkou na Máchu a jeho nedostižné verše…

Dalším formálním nástrojem, který dodává překladu na neúprosné rytmické pravidelnosti, je dodržování zásady, že každá pátá slabika verše zakončuje slovo a šestá započíná nové. Zde ukázka z 15. Shakespearova sonetu:

 

When I consider everything that grows

Holds in perfection but a little moment…

 

Když uvážím, že vše, co kolem roste,

je dokonalé nepatrnou chvíli…

 

nebo

 

When I perceive that men as plants increase,

Cheered and check'd even by the selfsame sky…

 

Když pomyslím, že lidé spolu s květy

smí růst i hynout pod jedinou bání…

 

Na těchto dvou ukázkách můžete též vidět optimální střídání krátkých a dlouhých slov, které dodává překladu patřičnou rozvlněnost a zároveň dynamičnost.  

Myslím, že je nyní namístě udělat vsuvku a ozřejmit, kterak překladatel dospěje (nebo nedospěje) k citu pro obsah a podřídí mu strohost či melodičnost verše.

Na to určitě nejlépe odpověděl Eduard Bass v jednom ze svých Rozhlásků:

 

Jen opatrně všechno bermež,

co lidé píší v novinách.

Ondy tu tvrdil jeden brach,

že není rým na slovo fermež.

 

Když s rýmy žiješ čtvrt sta let už,

na leccos přijdeš, toť se ví.

Rým vnikne ti až do cévy

a na všechno svou najdeš retuš.

 

Když verši celkem správný tvar dán

a odvážena každá unce,

zazáří slunce i v tvé tůňce

a zrýmuješ i slovo kardan.

 

Ano, je to nezměrná láska k rodnému jazyku, nějaký ten talent a spousta a spousta píle. Ale to platí beze zbytku pro každé lidské konání, že ano?

 

Přímo ďábelský je pro překladatele (spolu se sonetem 135.) sonet 136., tady si totiž Shakespeare promiskue hraje se svým jménem Will a se substantivem „will“, značím vůli, touhu či přání. A aby to nebylo tak snadné, přidává k tomu v sonetu 136. navíc tanec jedniček a nul…

Mnoho překladatelů se do tohoto obtížného úkolu se jménem raději ani nepouštělo a vypomáhalo si různými berličkami , od té doby, co v roce 1992 vyšel můj překlad Sonetů,  je však už pro každého nezbytnost nějak se s tím herkulovským úkolem popasovat . Můj překlad totiž zněl:

 

Když tvoje duše odehnat mě zkusí,

pak řekni jí, že Will znamená přání,

vždyť dobře ví, že přání přijmout musí,

tak z lásky, lásko, mé splň bez váhání.

Will naplní tvůj poklad lásky rád,

vše plně splní, hlavně jedno přání,

však u velkých ∑ platí předpoklad,

že jednička je nulou v účtování:

tak při počtech mne klidně vynechej,

ač jednička jsem, o tom pochyb není,

i za nulu mne klidně počítej,

když budu nulou pro tvé potěšení.

Jen moje jméno miluj ze všech sil,

pak tvoji lásku bude mít i Will. 

Zde si můžete všimnout jednoho prostředku, jak ještě zesílit poselství závěrečného coupletu: po velmi melodických zakončeních veršů: „přání - bez váhání“, „není - potěšení“, přichází náhle mužský verš jako prásknutí bičem: „sil - Will“…

Dalším prostředkem k docílení větší zpěvnosti českého překladu je obměna koncových slabik jednotlivých rýmů. Obdobně to dělal Shakespeare s kmenovými samohláskami jednoslabičných slov. Kupříkladu u 54. sonetu varíroval samohlásky postupně „seem - deem,  give - live, show - so,  fade - made, youth – truth. „

Použil jsem tedy pobdobné obměny koncových slabik:

 

Oč větší půvab přisoudíme kráse,

když v jejím sídle také věrnost trůní!

I krása růží půvabnější zdá se,

když omámí nás pohádkovou vůní.

Ač plané květy rdí se stejně mile

jak růže, z kterých libá vůně vzlétá

a hledí z trní stejně rozpustile,

když rozvíjí se v horkém dechu léta,

jen tvar, že u nich ocenit se může,

tak netrhány bez obdivu vadnou;

pak zemřou planě. Ne tak krásné růže,

jež voní v tresti, i když mrtvé padnou.

Též Vaše mládí zvadne za čas krátký,

však Vaši věrnost podrží mé řádky.

 

Tedy postupně:  e – í – e – í, e – á – e – a, e – ou – e – ou, y- y

 

Dalo by se pokračovat ještě dlouho, ale protože stále ještě platí, že v nejlepším přestat, dovolím si Vám na závěr odrecitovat sonet 128., v němž Shakesperare líčí svoje pocity při sledování své černé dámy hrající na  clavichord či virginal:

 

Jak často, moje milá, slyším znít

ten božský zvuk, jenž zpívá nástroj známý,

když z něžných prstů vléváš do něj cit

a souzvuk strun pak moje ucho mámí.

Jsem závistivý, když rej klávesnic

si klidně líbá tvoje hebké dlaně

a moje rty si neužijí nic,

jen stojím tu a červenám se za ně.

Jak rády by se staly klávesou,

tím mrtvým dřevem, které hladíváš,

vždyť tvoje prsty na ně přenesou

víc potěchy, než pro má ústa máš.

Pak hraje se to drzým klávesám!

Jen prsty jim nech, rty ti zlíbám sám.

 

Děkuji Vám za pozornost!

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Nejčtenější články



Kontextová navigace

Úvodní strana Články