Dopis z Lucernu

Když jsem kdysi dávno poprvé navštívil Lucern (tedy domorodě Luzern), zdál se mi podivuhodně maličký, kapesní, uspořádaný, starosvětský a pěkně zazobaný, k čemuž jistě přispělo i ubytování v jednom z 57 apartmánů klasického novorenezančního luxusního hotelu Palace na břehu Vierwaldstädtersee, naštěstí zcela prostého dnešních moderních designérských výbojů.

Ihned po ubytování jsem byl pozván na soukromou loď na projížďku po jezeře při západu slunce, s dokonale vychlazeným šampaňským a nějakým tím vhodným soustem a při putování hustým oparem nad hladinou jsem byl neustále ujišťován, jak nádherný budu mít z apartmánu výhled na masiv Pilatu zalitý sluncem. Dva dny bylo zataženo, opar se také nezvedal a žádný kopec nebyl vidět - upřímně řečeno, nebylo moc vidět ani cokoliv jiného, neboť viditelnost byla tak stometrová. I začal jsem pochybovat o tom, že nějaká hora na druhé straně jezera vůbec je, neřkuli krásná.

Pak jsem se dalšího dne ráno probudil, rozhrnul okenní závěsy…a zůstal jsem stát zcela uhranut: modrá obloha, zářící slunce a nádherná, majestátní hora na obzoru. A toto uhranutí Lucernem mi už zůstalo - dokonce jsem přesvědčen, že sám název Lucern nevznikl podle silného výskytu světlušek při ústí řeky Reuss do jezera, jak tvrdí stará pověst, ale podle Lucifera, který za upsání duše dovolil lidem usídlit se na tomto nádherném místě.

Navštívil jsem pak tu horu (nebo spíš masiv s několika vrcholy, z nichž nejvyšší Tomlishorn ční do výše 2119 metrů nad mořem) mnohokrát, přičemž doporučuji následující postup: lodí přes jezero, pak nejstrmější zubatou lanovkou na světě na vrchol (neuvěřitelný zážitek, včetně poklidně se pasoucích krav na jedné vysokohorské louce, které jsou dopravovány na místo a z místa helikoptérou), pak moderní lanovkou na laně do údolí na druhé straně a trolejbusem zpět do města.

Zrovna tak se ovšem můžete rozplývat nad nejstarším krytým dřevěným mostem na světě (Kapellbrücke), který byl sice v roce 1993 silně poškozen požárem, ale protože moudří Švýcaři při opravě v šedesátých letech přesně zdokumentovali každičký dřevěný díl, byl most záhy opět jako nový (pardon, starý). Anebo nad nejstarším barokním chrámem ve Švýcarsku (Jesuitenkirche) či nad více než třemi tisíci exponáty v místním Muzeu dopravy (nejzajímavější jsou, jak jinak, když jsme ve Švýcarsku, lanovky a elektrické lokomotivy) či nad více než sto metrů dlouhým a deset metrů vysokým panoramatickým obrazem z doby přechodu francouzského generála Bourbakiho v bojích s Prusy Švýcarskem…

Můj největší zážitek byl ovšem ze sbírky moderního umění rodiny Rosengart, a to nejen kvůli desítkám děl Paula Kleea a Pabla Picassa, ale hlavně kvůli tomu, že mne provázela půvabná paní Angela Rosengart s mandlovýma očima, dcera místního obchodníka s obrazy a zakladatele sbírky a nad svými portréty od Picassa (byl jí zřetelně okouzlen stejně jako já) mi krásně sametovým hlasem povídala své zážitky, osobní poznámky a postřehy.

A to jsem se vůbec nedostal ke známým hudebním festivalům, ať už vážné hudby nebo jazzu!

Pokud vás však unaví uzavřené prostory, rozhodně doporučuji jak procházku Starým městem, tak ještě raději procházku po městských hradbách.

A až večer zapadnete do anglického baru hotelu Palace na skleničku před večeří, můžete se rozmyslet, zda vyrazíte na večeři do půvabně kýčovitého hotelu Gütsch s nádherným výhledem z hotelové restaurace na nasvícený Lucern nebo do některé z restaurací ve Starém městě.

To už ponechám na vás, jen vám doporučuji rozhodně ochutnat bílé víno ze švýcarské národní odrůdy chasselas, tedy česky z chrupky, neboť jde o víno, které veškerou svoji sílu a rozmanitost čerpá z půdy, takže si k nějaké chutné jezerní rybě ve vynikající úpravě můžete vyzkoušet, zda se k ní hodí spíše to z Dézaley či Epesses nebo více z Fendant. A znáte nějaké příjemnější zakončení nádherného dne v Lucernu? Ach ano, málem bych zapomněl…

Váš

Miroslav Macek