Vydáno:
Dopis z Vídně
Vážení a milí, už coby maličký capart jsem slýchával od maminky, kdykoliv přišla řeč na její milovanou Vídeň anebo kdykoliv zaslechla sebenepatrnější úryvek z některé skladby svého oblíbence Johanna Strausse mladšího, slastný povzdech: „Na ja, Wien bleibt Wien“. Nechápal jsem tehdy pranic smysl tohoto jejího slastného povzdechu, ba i mnohem později, kdy jsem se toho o Vídni dozvídal postupně víc a víc, jsem nad tímto jejím výrokem nejprve nevěřícně vrtěl hlavou.
Kaiser Franz Josef I.
Vždyť co si myslet o městě, které je tak pevně a dlouhodobě spjato s habsburským císařsko - královským dvorem a zvláště s téměř neměnnou epochou Jeho Císařského Veličenstva Františka Josefa II. - a zároveň mezi jeho nejpopulárnější politiky vždy patřili spíše k rázným změnám vždy naladění socialisté?
Nebo co si myslet o stálosti charakteru města, jehož architektura byla tak silně ovlivněna historizujícím vlivem slavného Otto Wagnera, ale zároveň ve svých zdech nechala tvořit takové architekty, jakými byli neméně slavný Adolf Loos („Ornament je zločin“) anebo ještě slavnější Friedensreich Hundertwasser („Přímka by měl být, alespoň morálně, zakázána“)?
Co si myslet o neměnnosti města, jehož obyvatelé nadšeně aplaudovali otci a synovi Straussovým a pro které se staly vídeňské valčíky setrvalým, málem až hymnickým, symbolem, v němž ale také v roce 1918 založil Arnold Schönberg, vrcholný představitel „Nové hudby“ a dodekafoniky, “Soukromý spolek pro provozování hudby“?
A jaký pocit stálosti a neměnnosti pramení z poznání, že po malířích, jakými byli kupříkladu meteoricky slavný a zase zapadlý Hans Makart se svými fasádovitě působícími díly či veleakademický Christian Ruben, přišla slavná vídeňská secese, Kolo Moser, Gustav Klimt a další a další?
Jak si vysvětlit na jedné straně ohromnou popularitu Vídeňského lidového divadla a zároveň Státní opery?
Nebo Johanna Nepomuka Nestroye a zároveň Ödöna von Horvatha, o Elfriede Jelinekové ani nemluvě?
Popularitu snobských plesů v Opeře a zároveň lidové zábavy v zábavním parku Prater? Luxusních kaváren a restaurací, ale také prostých „heurigen“ pod širým nebem?
Jak vidíte, docela nenápadně jsem Vám vypočetl nezměrný počet možností, jak si přijít ve Vídni vždycky na své, ať už jde o nasycení duše nebo nasycení těla. A věřte mi, že můj výpočet je až hanebně kraťoulinký a přímo na místě si jej vždy můžete snadno doplnit o další a další lahůdky architektonické, hudební, divadelní, malířské, sochařské a mnohé a mnohé další.
Pokud ovšem jde o lahůdky kulinářské, tentokrát ponechám pátrání po těch nejlepších restauracích, kavárnách a cukrárnách na Vás, neboť to ve Vídni není žádný problém.
Dám Vám ovšem dobrou radu. Až doputujete v některé z vynikajících restaurací po několika chodech k moučníku a číšník k vám dojede s vozíčkem, navršeným těmi nejčerstvějšími, nejvoňavějšími, nejnadýchanějšími a nejšlehačkovitějšími zákusky na světě, a vy si, pochopitelně, nebudete a nebudete moci vybrat, udělejte to tak, jak to dělával Mistr Leo Slezak, slavný vídeňský tenor (mimochodem, rodák ze severomoravského Šumperka), který vždy po opulentním obědě na záludnou otázku číšníka „Mistře, ještě nějaký zákuseček?“ široce mávnul rukou nad vozíčkem a zvučným tenorem pravil:“Jawohl!“
A pak, při digestivu, byť s myslí poněkud obleněnou, si najednou uvědomíte, že skutečně platí to, co tak dobře ze zkušenosti věděla moje matka, totiž že „Wien bleibt Wien!“
A také si určitě uvědomíte, proč tomu, navzdory všem změnám a novotám, tak je. Dojde Vám totiž, že je to ve zdejších lidech: srdečných, přátelských, veselých, a zatraceně dobře umějících žít…
Na shledanou ve Vídni se těší
Váš Miroslav Macek
