Vydáno:  

Edgar Allan Poe: Krkavec

Slavná Poeova báseň The Raven v mém překladu vyšla před mnoha lety a pouze bibliofilsky. Napsal jsem k tomuto překladu ještě "Medicinsko-literární úvahu", která je jeho nedílnou součástí a dr. Karel Samšiňák z Národního muzea pak připojil zoologickou poznámku.


                               Krkavec

 

 

K půlnoci byl čas nedlouhý, bděl jsem sláb jak pápěr pouhý –

mezi silné staré svazky duch tak snadno zapadne –

v dřímotě se hlava sklání, tu se ozve znenadání

jemné tiché zaklepání na mé dveře důkladné.

„Že by klepal,“ povídám si, „na mé dveře důkladné

host tak pozdní? To snad ne.“

 

 

Vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto,

oheň z krbu vrhal zlato mezi stíny záhadné.

Toužil jse, ať čas je denní, smutek zažehnat chtěl čtením,

každá věta se však mění v pops dívky proradné,

Lenora je její jméno andělské a proradné,

jméno, které zapadne.

 

 

K tomu slabý, smutně stálý šustot od okenic z dáli

kdesi v duši děsí tak, že divný strach mne přepadne.,

tlukot srdce ochabuje, hlas jen stále opakuje:

„Někdo venku přešlapuje, hledá dveře důkladné,

jistě venku přešlapuje, hledá dveře důkladné“,

s úlevou mne napadne.

 

 

Moje duše hned se vzchopí, bez váhání slova klopí:

„Pane,“ pravím, „nebo paní, chování mám příkladné,

přišlo ale na mne spaní, vaše jemné zaklepání,

vaše jemné zaťukání na mé dveře důkladné,

málem neslyšel jsem ani…“ Vrzly dveře důkladné,

venku temno záhadné.

 

 

Jak zrak do tmy tmoucí zírá, úzkost sirá srdce svírá,

strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané.,

z ticha, které duši leptá, ani hlásek nezašeptá,

„Lenora“ – hned jméno šeptám na mysli co vytane,

„Lenora“ – zpět  echo šeptá – na mysli mi vytane

jenom ta a jiná ne.

 

 

Zpět jdu mezi knihy svoje, duši plnou nepokoje,

opět slyším zaťukání, tentokrát už důkladné.

Jistě, teď to slyším více, někdo zkouší okenice,

zvědavý jsem převelice, jak záhada dopadne,

ztiš se, srdce, záhy zvíme jak záhada dopadne,

větrem vzniká, jinak ne.

 

  

Otevřel jsem okenice a hle: náhle do světnice

krkavec se hrne z doby jistě dávno zapadlé.,

nezaváhá, rozhlédne se, s pompou šlechtice se nese,

usadí se jako v lese nad mé dveře důkladné,

na poprsí Palladino nad mé dveře důkladné,

nepohne se, nespadne.

 

 

Jeho příchod, směšně prudký, v úsměv proměnil mé smutky,

ten je cit pro dekoru, ty způsoby vybrané!

„Pelichá ti ovšem peří, to ti nikdo neuvěří,

že jsi krutý katan z pekla, když máš peří sedrané,

jakpak dole říkají ti, když máš peří sedrané?“

Krkavec hned kráká: „Ne.“

 

 

Měl jsem radost z téhle krásy, jak ta drůbež povídá si,

i když nebudou v tom asi žádné čáry záhadné.,

nikdo nemá ani zdání, jaké je to pokochání

vidět ptáka, který kráká, zdobit dveře důkladné,

vidět ptáka na poprsí zdobit dveře důkladné,

jehož jméno zní snad NE.

 

 

 Krkavec dál klidně klímá na poprsí, odkud zpívá

to své „ne“, co připomíná nářek duše spoutané.

Jistě po něm nezůstane ani pírko urousané,

mumlám, „Přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané,

zítra i ty opustíš mne jak naděje zklamané.“

Pták zakráká zkrátka: „Ne.“

 

 

Hleďme, kterak přesně sedí slůvko jeho odpovědi.

„Bezpochyby,“ povídám si, „tohle slovo nevzhledné

slýchal v řeči svého pána, kterého postihla rána

nelítostná, nečekaná, takže hoře bezedné

nutilo ho v beznaději, jenom hoře bezedné,

na vše odvětit hned ne.“

 

 

Když už jeho příchod prudký, v úsměv promenil mé smutky,

hned se neslo moje křeslo přede dveře důkladné,

pak jsem, opřen do sametu, probral jeho krátkou větu,

abych zjistil, pročpak je tu ten pták z doby zapadlé,

duch děsivý, ďábel divý z doby dávno zapadlé,

který umí krákat „Ne“.

 

  

Setrval jsem v zadumání, slvko nepromluvil ani

k ptákovi, jenž na mne poulí žhoucí oči záhadné.,

myšlenky se v hlavě honí, hlava na polštáŕ se kloní,

na samet, co po ní voní, co má vzory nápadné,

ONA však ten samet nový, co má vzory nápadné,

nepohladí, víckrát ne.

 

 

Náhle rozline se z dáli vůně jako z katedrály,

echo vzdecvhů archandělů ve vzduchu znít zůstane.

„Lumpe,“ křičím, „konec snění, určitě to jinak není,

nesou nápoj zapomnění, po erém tma nastane,

na Lenoru zapomnění po něm jistě nastane!“

Krkavec však kráká: „Ne!“

 

 

„Proroku zla,“ povídám mu, „ať jsi pták či upsán ďáblu,

Pokouší se pokušitel zjistit, co zde zastane?

Nebo tě běs bouří jiných zahnal do zdí nehostinných,

sem do domu děsů divých? Pověz pravdu, satane!

Je snad, je snad v smrti cesta? Pověz, pověz, satane!“

Krkavec zas kráká: „Ne!“

  

 

„Proroku zla“, povídám mu, „ať jsi pták či upsán ďáblu,

kvůli nebi nebo Bohu, oba přec jsme křesťané,

řekni duši, co bol tají, zdali ve vzdáleném ráji

obejmu Lenoru – lásku, zda to někdy nastane,

obejmu svou velkou lásku, zda to někdy nastane?“

Krkavec zas kráká: „Ne!“

 

 

„Buď to slovem rozloučení!“ vykřikl jsem v pobouření,

„Táhni tam, kde bouřemi je peklo s nocí slátané!

Ať tu nezůstane ani černé pírko tvého lhaní,

v samotě chci trávit spaní, kliď se z dveří, satane!

Vyjmi zobák z mého srdce, kliď se z dveří, satane!“

Krkavec zas kráká: „Ne!“

 

 

Na mé řeči nic nehledí, stále sedí, stále sedí,

v pevné tělo Palladino zatnul drápy šeredné,

jeho oči nemrkají, co zla v sobě ukrývají,

lampy na zem promítají jeho stíny bezedné

a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné,

nezvedne, už nezvedne.

                      

           

            Medicinsko – literární úvaha nad předkladem básně Krkavec E. A. Poea  

 

Edgar Allan Poe ve své Filosofii básnické skladby napsal: Není nic zřejmějšího, než že se každá zápletka, hodná toho jména, musí vypracovat k rozuzlení, než se vůbec začne psát.

Začněme tedy rozuzlením: Krkavec je básnickým vyjádřením vlastního Poeova prožitku, predelirantního a delirantního stavu s typickými paranoidními projevy alkoholika typu delta.

Ze stejného pramene citujme dál: Přemýšlel jsem často o tom, jaký by to byl zajímavý článek, kdyby tak nějaký spisovatel chtěl - tj. uměl – stopovat krok za krokem, jak postupovala některá skladby až ke krajnímu dovršení. Hodlám prokázat, že tato skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici, že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu.

Pokračujme tedy krok za krokem až k závěru a prokažme, že tato skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici.

Počáteční verš „K půlnoci byl čas nedlouhý, bděl jsem sláb jak pápěr pouhý..“ stručně, zato výstižně, vyjadřuje stav alkoholika tzv. typu delta, tj. takového, u něhož hladina alkoholu v krvi je zvýšena téměř trvale, a to právě v okamžiku, kdy se po nespavosti, úzkostných stavech a bolestech hlavy blíží první manifestní příznaky deliria.

Také následný verš „toužil jsem, ať čas je denní“ je zcela typickou ukázkou myšlení alkoholika, který se nemůže dočkat tzv. nepostradatelného ranního doušku.

Deprese, smutek, úzkostné stavy a bezradnost, naplňující následné sloky – uveďme dva příklady z mnoha: „kdesi v duši děsí tak, že divný strach mne přepadne“ nebo „strašné sny se splétávají v mysli strachem spoutané“, neklamně patří mezi klasické příznaky predelirantního stavu.

Je zajímavé, že všichni překladatelé a vykladatelé Poeova Krkavce na základě jeho „Filosofie básnické skladby“ , psané ovšem více než rok po vydání básně, a to jen z toho důvodu, aby byl umně zakryt pravý impuls k jejímu napsání – což se Poeovi dokonale a na dlouhou dobu povedlo – všichni pokládali tento jeho psychický stav za důsledek skonu dívky Lenory, ačkoliv v celé básni není o její smrti ani zmínka . Naopak se zde jasně říká lost Lenore – ztracená, zmizelá, ovšem také morálně pokleslá, zatracená Lenora.

Vysvětlení tehdejšího Poeova psychického stavu nalezneme ve společenské rubrice listu Evenig Mirror ze dne 28. Listopadu 1844: Miss Lenore Buck, the great supporter of the newspaper, moved away yesterday, tedy: Slečna Lenora Bucková, velká podporovatelka našeho listu, se včera odstěhovala. Z mimořádně stručného oznámení, ač se jednalo o „velkou podporovatelku listu“, lze usuzovat, že vztahy mezi Lenorou Buckovou a tehdejším členem redakce listu Evening Mirror Edgarem Allanem Poem musely být v té době již více než napjaté. Slečna Bucková, zřejmě již dále neschopna snášet alkoholické excesy svého přítele Poea, vyřešila celou záležitost radikálně. Zde zaslouží pozornost verš „mnohý přítel zmizí, pane, jak naděje zklamané…“, svědčící o tom, že Poeův vztah k alkoholu nebyl na obtíž jen Lenoře Buckové, ale i jiným přátelům.

Časová posloupnost je logická a jasná: 27. listopadu 1844 odchází Poeova přítelkyně Lenora Bucková z města, den nato uveřejňuje Poe v Evening Mirror výše citované stručné oznámení, v prosinci téhož roku prožívá v Krkavci popisovanou alkoholickou psychózu ( „vzpomínám si přesně na to, prosinec byl samé bláto…“ ) a 29. ledna 1845 publikuje v témže listě báseň Krkavec.

Vraťme se však k básni. Další verše demonstrují již probíhající klasické delirium tremens s typickým střídáním úzkostných stavů a euforie: “ptákův příchod, pěkně prudký, v úsměv proměnil mé smutky“ s převážně zrakovými halucinacemi, u nichž je typická tzv. mikrozoopsie, tj. halucinování drobných zvířat (myší, hadů, pavouků, zde krkavce) i typický, tak často popisovaný příchod halucinovaných příšer oknem – „otevřel jsem okenice – a hle, náhle do světnice krkavec se hrne…“

Posléze E. A. Poe zřejmě upadá do krátkého alkoholického komatu ( „setrval jsem v zadumání, slůvko nepromluvil ani…“ ), ve kterém prožívá další alkoholické halucinace čichové, které jsou jinak vzácné   („náhle rozline se z dáli vůně jako z katedrály…“ ) i halucinace sluchové, u nich je typické právě jejich tak časté zmnožení  ( „echo vzdechů archandělů ve vzduchu znít zůstane..“ ). Tři následujícící sloky, popisující jednostrannou imaginární hádku s krkavcem, plné pocitu beznaděje, úzkosti, nepřátelství k okolí, spolu s nedostatečnou kontrolou reality, dokonale vystihují paranoidní projevy alkoholické psychózy.

A závěrečná slova „a má duše se z těch stínů, jež se zdají bezedné, nezvedne, už nezvedne“  jen dotvrzují, že si E. A. Poe vážnost svého stavu i možné následky uvědomoval: postupně se rozchází se zbývajícími přáteli, dál pije a chátrá, až je 3. října 1849 nalezen v bezvědomí na ulici v Baltimore a převezen do blízké nemocnice, kde za čtyři dny umírá.

Jen jeho báseň Krkavec, tato dokonalá básnická transpozice predelirantního a delirantního záchvatu alkoholika typu delta, se postupem doby stala nesmrtelnou.

 

Použitá literatura:

Edgar Allan Poe: K podstatě básnictví ( Symposion, Rudolf Škeřík, Praha 1928), str. 9 – 20, esej Filosofie básnické skladby

Akademik Josef Charvát a kolektiv: Lékařské repetitorium (Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1967), str. 287 – 290, heslo Alkoholismus od prof. dr. Jaroslava Skály)

                                                  Poznámka zoologická

                                                        Karel Samšiňák

 

 

Záměny blízce příbuzných živočichů nejsou v beletrii vzácností a zvláště často se vyskytují v překladech. Vinu na tom mají i slovníky, které dokazují, jak nedostatečné přírodovědné znalosti mají někteří jejich autoři. Přímo vzorovým příkladem takové záměny je v naší literatuře překlad básně E. A. Poea The Raven. V. K. Šembera, který začátkem šedesátých let předminulého století uvedl tuto báseň do naší literatury, přeložil název jako Havran a jeho mylnou determinaci přebírali všichno jeho následovníci po dobu stotřiceti let ve všech šestnácti dochovaných překladech, ačkoliv byli několikrát na omyl upozorňováni. Z hlediska překladatele je sice významné nalézt ekvivalent slova  nevermore, avšak svůj zásadní význam má i záměna dvou, sice blízce příbuzných, ale způsobem života naprosto rozdílných ptáků.

Havran (Corvus frugilensis), anglicky the rook je mírumilovný, dobromyslný, živí se hmyzem a rostlinými zbytky, proč by měl tedy tento dobrák zatínat zobák do srdce básníkova. Také Václav Beneš Třebízský líčí svého havrana jako moudrého ptáka, z něhož nejde žádná hrůza. Dá se sice ochočit, ale nikdy se nenaučí mluvit.

Naproti tomu krkavec (Corvux corax), the raven,vyniká velikostí, měří až 70 centimetrů a už v dobách mytologických se místy těšil posvátné úctě, byl považován za ptáka tajuplného, zlověstného a obávaného. Zůstával nebezpečný všemu živému v okolí, dokonce i dětem. V přírodě se zdržoval na opuštěných místech, také na popravištích, kde nacházel i vítaný zdroj potravy. Slétával se  sem dokonce v celých hejnech. Lidem se sice vyhýbal, ale dal se přesto ochočit tak, že se z něho stával společník se schopností brzy dokonale napodobovat lidskou řeč. Gebauer např. uvádí, že slovo krkavec má právě původ v základu krk, krkati, krokati.

E. A. Poe oby druhy dobře rozlišoval a vlastnosti krkavce dokonale znal. Svědčí o tom jeho úvahy ve Filosofii básnické skladby, kde vypráví, jak hledal záminku pro opakované užívání slova nevermore. Měla je říkat bytost schopná řeči, ale nikoliv rozumná. Napadl mu nejprve papoušek, ale přiklonil se ke krkavci, který je též schopen napodobit řeč a je dostatečně zlověstný. Oba tyto předpoklady určují přesně druh ptáka a záměna s havranem je proto neomluvitelnou překladatelskou chybou.    

          

O autorovi

Sdílej na: Delicious Delicious Facebook icon Facebook Bookmark and Share



Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód RKV965.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.


Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód SQZ664.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.



Nejčtenější články


Štítky podle popularity




Kontextová navigace

Úvodní strana Edgar Allan Poe: Krkavec