Vydáno:  

Nedělní chvilka poezie - tentokrát s Joycem Kilmerem

Joyce Kilmer (1886 – 1918), americký spisovatel, básník, editor, literární kritik a novinář, proslavený svou básní o dvanácti řádcích z roku 1913 „Trees“. Jeho dílo je až na pár básní v antologiích dnes téměř zapomenuto, často však bývá parodováno, zvláště již svrchu zmíněná báseň. Vzhledem k jeho katolickému vyznání a katolicismu jeho tvorby, byl často přirovnáván ke G. K. Chestertonovi a Hilaire Bellocovi. Padl za 1. světové války v bojích na Marně.   Z jeho díla jsem si dovolil pro Vás vybrat a přeložit báseň "Blue Valentine"…

Joyce Kilmer za universitních studií

Joyce Kilmer za universitních studií


Modrý Valentin

(Pro Aline)

 

Můj vzácný pane, Monsignore,

dvojctihodný svatý Valentine,

kdys dávno dlící v Interamně, Ferni dneska zvané,

a v současnosti dozajista s Otcem na nebesích,

uctivě Vás pozdravuji,

poklekám

a zbožně líbám Váš biskupský prsten. 

Nepíši Vám, Monsignore,

kvůli chvílím, jistě zbožným, lemujícím Vaše žití,

ani kvůli přeslavnému aktu mučednictví,

nikoliv, dnes nepíši vám kvůli tomu všemu.

Je srpen totiž, Vaše slavnost velká,

tak zdá se mi, že říct by bylo vhodné

dle ctihodného stále obyčeje,

že zahořel jsem láskou k jedné dívce.

Má modré oči, Monsignore,

modré tak, že zmodrá vše

nač upře ten svůj přenádherný zrak,

ať na stěnu

či na měsíc

anebo na mé srdce.

Jak světlo kdyby procházelo malovaným sklem,

však ne tak zcela,

není jasné,

je však všude kolem.

Jak proudilo by z duše,

kterou nelze v tom modrém světle ovšem zahlédnout.

Je prchavé, tak zvláštní a tak něžné, i necudné a dětské, moudré též.

A také velmi, velmi vznešené.

Má, Monsignore, také modré šaty,

co zdají se být japonského střihu.

Jsou sytě modré –

barvy jejích očí,

víc září tam,

kde její tělo vyplňuje šaty.

Když miluji ji, Monsignore,

tak miluji též všechno, co k ní patří;

Však pevně věřím, přesvědčen jsem zcela,

že pokud bych ji vůbec nemiloval,

tak miloval bych modro jejích očí,

tu barvu šatů japonského střihu.

Vy dozajista víte, Monsignore,

že nikdy jsem Vás o nic nepožádal.

Neb svatí, kterým prosbou plním uši

jsou Brigita, ta přectihodná svatá,

též svatý Štěpán, jemuž za cit vděčím,

a bratr biskup, který je můj patron,

ten přeštědrý muž z Bari, Mikuláš.

Však buďte dnes té lásky, Monsignore,

a vyplňte mi jediné mé přání:

až ráno opět vydáte se k trůnu,

jenž utápí se pod záplavou růží,

až pokloníte se zas Naší Paní,

jež na tom trůnu převelebně sedí,

tak prosím Vás, hned oslovte ji mile:

“Má paní, chudý básník, kdesi dole, jenž dovoluje si Vás opěvovat,

mne požádal, ať dnes Vám poděkuji,

že nosíte vždy stejně modré roucho“.

 

O autorovi

Sdílej na: Delicious Delicious Facebook icon Facebook Bookmark and Share



Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód ZPK278.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.


Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód GIN224.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.



Nejčtenější články


Štítky podle popularity




Kontextová navigace

Úvodní strana Nedělní chvilka poezie - tentokrát s Joycem Kilmerem