Vydáno:
Nedělní chvilka poezie - tentokrát s La belle dame sans merci
Keatsovu parafrázi starodávné bretaňské balady „La belle dame sans merci“ pokládají mnozí za jednu z nejkrásnějších anglických básní. Myslím si totéž a doufám, že Vás osloví a omámí stejně, jako omámila mne při jejím překladání. A kdy jindy si ji připomenout, než pár dnů před slavným keltským svátkem Beltine, plným čarodějnic, ale také lásky… Doufám jen, že narazíte – tak jako já –pouze na čarodějnice milosrdné…
Foto: Miroslav Macek
La belle dame sans merci
Co souží tě, ctný rytíři,
že sám a bled tu trávíš čas?
Již zvadl rákos v jezeru
i ptáků hlas.
Co souží tě, ctný rytíři,
že vyzáblý a zpustlý jseš?
Skrýš veverek je plná již
a sýpky též.
Tvé čelo je jak lilie
a na ní horké rosy dech,
v tvé tváři vadne růže květ,
to zmaru spěch.
Já potkal paní na lukách,
snad dítě víl a krásnou tak,
vlas předlouhý, krok lehounký
a podmanivý zrak.
Já věnec z kvítí udělal
a náramek a vonný pás,
tu její pohled láskou vzplál,
zněl sladce hlas.
Pak lehce nesl ji můj kůň
a já jen pro ni oči měl
a celý den mi její zpěv
tak krásně zněl.
A našla kousky sladkých dřev,
též rosu, od lesních včel med,
pak cizí řečí šeptla mi:
„Já chci tě hned!“
Pak do své sluje vzala mě
a vzdychala zde slastně tak,
že jsem jí čtyřmi polibky
hned zavřel zrak.
Zde hýčkala mne, uspala,
pak dala vale sladkým dnům,
zde poslední se mi zdál sen,
kde chladný chlum.
V něm krále, prince viděl jsem,
z úst bledých slyšel výkřik znít:
„To kráska zcela bezcitná
ti vzala klid!“
A beznadějný smutek dal
tak hrozný škleb těm tenkým rtům;
pak procitnul jsem zcela sám,
kde chladný chlum.
A proto tady přebývám,
tak sám a bled tu trávím čas,
ač zvadl rákos v jezeru
i ptáků hlas.
