Vydáno:
Nedělní chvilka poezie v próze
Předevčírem byl „Den mateřského jazyka“ ; o češtině napsal Pavel Eisner roku 1945, že je to Bohyně, která čeká. Čeká na to, že ji budeme vzývat a klanět se jí, protože je krásná a moudrá a zaslouží si naši úctu a vlídné zacházení…
Ochutnávka vína...
Jsem do ní stále zamilován, a tak jsem do jedné kuchařské knihy kdysi napsal:
Jen si představte, že víno může být chutě prázdné, krátké, lehké, řídké, dlouhé, tělnaté, těžké, kypré, robustní a bohaté, zrovna tak jako může být chuti fádní, hladké, měkké, škrabavé, ostré, tvrdé, ba i ocelové. A dále může být víno rozbité, drsné, živé, tupé, distinguované, ploché, jemné, svěží, řízné a jadrné, ale také vyrovnané, dokonalé, elegantní, nervní, vyzrálé a vyvinuté, hladké, hebké a hedvábné, sametové, a také šťavnaté, harmonické, urozené, ba i vznešené až noblesní.
Bohužel také němé, tříslové, hořké, úzké, unavené, zvětralé a odumírající. Naštěstí však také široké, výrazné, jiskrné a bohaté.
Také s vůní jemnou, silnou, těžkou, zralou, botrytickou, muškátovou, kopřivovou, chlebovou, lipovou, vanilkovou, broskvovou, černorybízovou, jahodovou i čokoládovou a spoustou a spoustou dalších, z nichž ta nejprotivnější je dozajista ta korková, ale ta se vlastně dá vůní nazvat stěží - a což teprve to utrpení na jazyku!
Pro některá vína čeština raději ani nevymyslela vlastní výrazy a převzala tedy cizí. Jeden příklad za všechny: víno, které je "kanalreif". Ačkoliv teď si uvědomuji, že český, vlastně moravský, výraz pro takové víno existuje: jde o víno "trojmužné", tedy takové, které se dá pít jen ve třech: dva drží třetího a musí mu je lít do krku, aby je vůbec polkl.
Jeden z mých moravských přátel mne ovšem upozornil, že pro takové víno existuje ještě jeden výraz: víno „skrčujúce“. To proto, že když jdete kolem souseda, jenž je znám takovým vínem, raději se u jeho okna skrčíte, aby vás neviděl a nedejbože na to víno nepozval.
