Vydáno:  

Nedělní chvilka prózy - tentokrát s Petrou Mackovou Hrochovou

Ukázka z její nové knížky "Psí tinder" s podtitulem "Randění z po(d)hledu vašeho psa" Vás, jak pevně doufám, určitě naladí k její koupi… 

Křest knihy...

Křest knihy...


Hipster Viktor

 

Na psím životě ve velkoměstě je fajn, že ho můžete celý prožít v kavárnách a barech. Jsem správný zástupce svého plemene a zrovna moc netoužím po náročných výšlapech do lesa nebo po životě na statku, kde bych se o životní prostor musel dělit se slepicemi a kozami. Po pravdě řečeno mi takový život nahání hrůzu, proto jsem hned při první návštěvě kavárny věděl, že to bude něco pro mě. Sladká vůně dortů, po ránu slaninka s vejci a pohodlí plyšových křesel, decentní hudba a sem tam nějaké jídlo navíc. Stačilo se vždy bezelstně podívat na dámu u vedlejšího stolu a už mi u čenichu přistál kousek koláče. S radostí jsem vždy svou paničku doprovázel na ranní kávu, odpolední čaj nebo večerní drink, prostě kdykoli jsem zaslechl slovo káva nebo kavárna, už jsem stál nadšeně u vchodových dveří od bytu.

Jenže život není procházka růžovým sadem, takže i k nám dorazil ten přihlouplý trend podniků, ve kterých si připadáte jako na staveništi, k sezení jsou v lepším případě k dispozici židle, které mají svou slávu dávno za sebou, v horším se sedí na krabicích od banánů nebo na dřevěných paletách. Mám sice štěstí, že mi s sebou panička nosí měkkou deku, ale co její pozadí? To vše by ještě nebylo tak hrozné, opravdovou tragédií je, že avokádový toast chutná jako zelená břečka a z tofu mentálně zvracím, kdykoli si na ně vzpomenu. Naštěstí jsem byl ušetřen ochutnávky sojového latté, ale vzhledem k tomu, že tofu má prý co dočinění se sójou, raději si to nechci ani představovat. Na druhou stranu je pro lásku potřeba nějaké té oběti, takže když si panička vymyslela, že teď musíme chodit do tohoto typu kavárny, souhlasil jsem, protože jsem jí chtěl udělat radost.

Za naši první návštěvu tohoto prudce moderního a designového místa (rozumějte čtyři nahrubo omítnuté stěny, pár chatrných židlí a lavice, které asi ukradli ve školní tělocvičně) může paniččina kamarádka, která ji na ono místo vylákala slovy „sem chodí všichni, tam prostě musíme jít“. Ehm, k veterináři taky chodí všichni a rozhodně tam nemusím a hlavně nechci chodit! Doma probíhaly asi dvouhodinové přípravy s cílem vypadat co nejvíc ležérně a nedbale, sice nechápu, proč to trvá tak dlouho, je to ale hotová věda. Vybrat si oblečení zabralo snad hodinu, jedny kalhoty byly moc upnuté, druhé zase málo, třetí měly divnou barvu a při čtvrtých už jsem to vzdal a usnul s pocitem, že je fajn mít jen jednu srst a nemuset se pořád převlékat. Když jsem se později probudil, panička zrovna řešila účes, snažila se ze svých chlupů na hlavě (lidi jim prý říkají vlasy) vytvořit jakýsi uzel. Zkoušela to snad desetkrát, přitom ten první výtvor už stejně neměla šanci překonat, ale i tak ji to slušelo a pěkná kostkovaná košile dokonce ladila s mým obojkem. V chodbě mě ještě zastavila, podrbala a s piškotem v ruce prohlásila: „Hodný Evženek, teď si nechá dát šáteček a půjdeme!“ Šáteček? Tak to zase prrr, to jsme si nedomluvili! Jsem sice dobrák, ale proboha, co si o mě pomyslí vlčák Ron od naproti a ta pudlí kráska Bella z vedlejšího bloku, jestli mě uvidí s tou červenomodrou příšerností se vzorkem chromých buldočků kolem krku?! Nikam nejdu! Dobře, tak ještě dva piškoty, a pokud potkám jakéhokoli psa, tak budu dělat, že neexistuju. Poslední kontrola v zrcadle, panička vytáhla ještě dva tři prameny z rozcuchu na hlavě, já se při zhlédnutí svého odrazu pomodlil, abych se stal na chvíli neviditelným - a vyrážíme.

Po příchodu do kavárny jsem ihned zaznamenal převahu osob mužského pohlaví, které si byly neuvěřitelně podobné, ale po jejich bližším čichovém prozkoumání mi bylo jasné, že nejde o příbuzné. Všichni do jednoho byli podivně zarostlí v tváři, přičemž někteří připomínali špatně natrimovaného foxteriéra a pár z nich v obličeji vypadalo jako středně chlupatý angrešt. Až na několik výjimek měli kostkované košile (aha, tak proto si panička tak vybírala oblečení, možná tady za ten dress code rozdávají něco zdarma) vyhrnuté nad lokty, ležérně vystrčené jedním cípem z obnošených kalhot a všichni bez výjimek se tvářili stylem „právě jsem přišel z lovu bobrů“. Což je minimálně ve velkoměstě zajímavá póza, možná na to lákají lidské fenky, které byly v kavárně samozřejmě také. Strašně se podobaly mé paničce, pár z nich pak mělo brýle podivného tvaru, které jim dodávaly vzezření o dekádu starších knihovnic. V prostoru probíhala nenucená konverzace a u baru jsem zaslechl slova jako „flat white“ nebo „aeropres“, skoro mi přišlo, že hovoří o technických parametrech přistání na Měsíci, ale jednalo se „jen“ o přípravu kávy. Tady si prostě „preso“ nedáte, natož abyste si ho chtěli osladit, to by obsluha asi omdlela, pokřižovala se a kávovar by musela nechat znovu vysvětit.

Rozhodl jsem se blíže prozkoumat mé oblíbené zařízení ve všech kavárnách, lákavě svítící vitrínu. Dočetl jsem se, že pár zákusků je bezlepkových, pár bezlaktózových a všechny chlebíčky nesly označení „vegan“. Hm, co to asi znamená? Vydal jsem se tedy zpátky k paničce, která si jeden z nich právě objednala. Vyvalil jsem prosebně oči a předstíral, že pokud kousek nedostanu, tak určitě do pěti vteřin umřu hlady. Eh, polkl jsem tu věc, a pak už jen hořce litoval, že jsem fakt neumřel. Kde je slaninka, kde je salám, kde je sýr a máslo? Jen slušné vychování mi zabránilo sousto ihned vyzvracet na svůj nový šáteček. Mám tu s ním mimochodem obrovský úspěch, všichni se na mě mile dívají a snaží se mě nalákat ke svým stolům, aby mě mohli podrbat. Škoda, že mají tak nechutná lákadla na talířích, ale oceňuji, že jsou to milí lidé a vlastně každý máme nějakou tu úchylku, že ano, tak proč by někdo nemohl být „vegan“?

O autorovi

Sdílej na: Delicious Delicious Facebook icon Facebook Bookmark and Share



Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód XVE264.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.


Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód VGP946.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.



Nejčtenější články


Štítky podle popularity




Kontextová navigace

Úvodní strana Nedělní chvilka prózy - tentokrát s Petrou Mackovou Hrochovou