Vydáno:  

Tak takhle tedy ne, šéfe!

Před časem jsem byl požádán časopisem Týden, zda bych nenapsal kulinářskou recenzi na známou pražskou restauraci televizně proslaveného šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha, Divinis. S potěšením jsem nabídku akceptoval a protože si zásadně od redakcí při recenzích restaurací nenechávám proplatit konzumaci, mohu tak svobodně popisovat, co jsem viděl, slyšel, čichal a chutnal. Redakce můj text, bohužel, z důvodů jakýchsi reklam dost zkrátila, což mne mrzelo. Tady je tedy text v původní podobě:


Prostor je to spíše malinký, světlé barvy jej ovšem zpříjemňují. Dřevěné sochy, stolky, lampy a regály s prázdnými lahvemi někoho zaujmou, někoho ne.

Neformální obsluha v džínách, košilích a tričkách nás uvádí ke stolku pro dva u okna. Povrch tvoří silné dřevěné desky bez ubrusu. Dřevo na tom našem je poněkud rozeschlé a tedy hrbaté, takže talíře se při jídle kymácejí a sklenice jsme několikrát zachraňovali před pádem. Mimochodem: prosecco na úvod jsme dostali ve sklenicích Micasa, víno ve výrobcích C&S (těžkých, v rukou nepříjemně nevyvážených), vodu ve sklenicích Rona.

Pohlédnu doprava a vidím staré litinové ústřední topení, ale rovněž uřezané staré trubky, spleť nových měděných, zásuvku neočištěnou od malby. A je po stylu! Možná by stačilo o jednu dřevěnou sochu méně a z ušetřených prkýnek udělat kryt na radiátory, stýskám si v duchu. Nalevo stůl pro větší společnost, jehož vzdálenost od toho našeho činí šedesát centimetrů (na nejbližší židli si naštěstí nikdo nesedl, jinak by seděl mé partnerce Petře téměř na klíně).

Zatím jsme v restauraci sami a tak si můžeme z reproduktorů vychutnat hlasitou břesknou trubku a chraplák Louise Armstronga. Ještě netušíme, že během příští hodiny a půl uslyšíme třikrát Hello, Dolly… Není nad italské domácí prostředí!

Prosecco je příjemně vychlazené, začínáme studovat jídelní lístky a nasloucháme výčtu „specialit dne“ od úslužného a milého číšníka (ovšem u vedlejšího stolu se opřel při hovoru s hosty oběma rukama o stůl - zajímavá neokázalost!).

Můj jídelní lístek tvoří několik papírů spojených provázkem, provlečeným skrz otvory od děrovačky (opět stejná „stylová neokázalost“?) s příšernými oslími uchy, nyní už poněkud umatlanými.

Nepříjemným překvapením je, že chybí sezónní radosti: chřest a medvědí česnek. Taková kulinářská oslava jara se u nás zřejmě nenosí. Škoda též, že bych nemohl cizinci předvést kvalitní moravské víno.

Vybírám si marinovanou telecí kýtu s omáčkou z tuňáka a dušená telecí líčka s Marsalou a se špenátem. Petra volí penne se sienským vepřovým a jehněčí kotletky na rozmarýnu s restovanými brambory.

K předkrmům si objednáváme třetinku gavi di gavi, k hlavním chodům montepulciano Il Maschio da Monte 2007. Zdejší podivuhodností je, že vinný lístek nabízí vína o tři až pět let starší, než jsou ta skutečně k dispozici. Ceny za ta mladší vína jsou ovšem stejné, takže vlastně klam.

Vodu nám bez optání přinesou lahvovanou, v lahvi od Pininfariny, která se sice nedá pít, ale máte ji zatraceně dobře započítanou v ceně. Louis Armstrong nám k tomu zpívá svou Jeepers creepers.

Můj pokrm, zvaný též vitello tonnato, který jsem už ochutnal v mnoha slavných restauracích, právě přichází. Řečeno se slavnou autorkou italské kuchařky Marcellou Hazan, i já viděl pokrmy, vydávané za vitello tonnato, vytvořené z rozložených plátků telecího s kopečkem omáčky na nich, nikoliv nejméně čtyřiadvacet hodin omáčkou zcela zalité, aby do nich pronikla. I tady jde, bohužel, o ten první případ. Navíc platí, že člověk jí i očima a cákanec omáčky uprostřed talíře moc chuti k jídlu nevyvolává.

Málo propláchnuté a tedy ostré kapary dávají zapomenout na proslulou disputaci literárního hrdiny Nera Woolfa s jeho kuchařem Saulem Panzerem, zda je na vitello lepší omáčka z tuňáků středomořských či atlantických. Kapary by v tomto případě přehlušily i omáčku z leklé mřenky.

Petřiny penne s vepřovým jsem ochutnal a byly skvělé.

Červené víno otevírají teprve nyní, ale určitě se ještě stihne alespoň trochu vydýchat.

Telecí líčka na hromádce špenátu jsou téměř černá, z jedné stany příliš připečená, nicméně krásně měkká a kližkovitá. Zato omáčka je velmi, velmi přesolená. Nabízím beze slova k ochutnání Petře, která solí více než já. „Příšerně slané!“ nechává se slyšet. Ve špenátu jsou pinolky, opět bez ohlášení, takže alergici na oříšky, pozor!

Opět zní Hello, Dolly!

Petřiny jehněčí kotletky na rozmarýnu jsou „well done”. Přitom ona je má ráda do růžova, ale nikdo se jí neptal! Po rozmarýnu ani vidu, ani vůně, ani chuti, zato je v omáčce spousta cibulek, opět neinzerovaných. Petra roní slzu při vzpomínce na kotletky připravované skutečně na rozmarýnu.

Montepulciano je skvělé a dává zapomenout, že k nám pomalu ale jistě přichází pach z kuchyně, který s námi zůstane usazený v našich šatech až domů.

Po pauze si objednáváme dezert: Petra čokoládový fondant s malinovým pyré, já mučenkový sorbet. Fondant je výborný, malinové pyré průměrné, zato je tu opět neavizovaná pistáciová zmrzlina s velmi podezřele silnou pistáciovou chutí – neomylně s ethylvanilinem. Sorbet je velmi kyselý, takže se zaobírám nápady, jak by šel vylepšit - kupříkladu přidáním akátového či jedlového medu.

Ještě skleničku prosecca na vytrávení, zaplatit účet (na pražské poměry uspokojivý, nepřehnaně vysoký) a nasednout do objednaného taxi.

Doma rozvěsíme šaty na balkon, aby vyčichly a před spaním si vyprávíme, jak by bylo skvělé, kdyby si Zdeněk Pohlreich místo svých „vole” a další vypípaných slov udělal pořádek doma. A to zgruntu!

 

 

O autorovi

Sdílej na: Delicious Delicious Facebook icon Facebook Bookmark and Share



Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód PQC879.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.


Pro odeslání příspěvku vyplňte prosím následující kód ABX334.

Položky označené (*) hvězdičkou jsou povinné.



Nejčtenější články


Štítky podle popularity




Kontextová navigace

Úvodní strana Tak takhle tedy ne, šéfe!