Zážitky z restaurace La Finestra in Cucina

Petra je již usazena, usedám tedy též a rozhlížím se zvědavě kolem: s potěšením kvituji strohou eleganci stropu z režných cihel, zaklenutých do traverz… a s nelibostí sleduji dvě nepřehlédnutelné hliníkové roury pod stropem, zřejmě klimatizaci. Já vím, je to módní, je to praktické, je to levnější….ale stejně to na mne působí jako šilhající oko na jinak dokonalé krásce. (Naštěstí mne během večera trochu uchlácholil nepopiratelný fakt, že ač byla restaurace plná a svíčky na stolech ozvláštňovaly půvab dam, roury skvěle plnily svůj účel a v restauraci bylo stále příjemně vzdušno a v místnosti jen sem tam hebce zavonělo jídlo od vedlejších stolů.)

Objednali jsme si aperitiv: správně vychlazené  Ca´del Bosco nikdy nezklame a neučinilo tak ani zde. Také pohled do jídelního a vinného lístku sliboval nevšední zážitky.

Trochu mne zklamalo, že se na stole k bílému pečivu objevil jen panenský olej (sice dozajista velmi kvalitní, ale na mou chuť přece jen poněkud „fermežový“) a nikoliv i máslo, kterému vždy dávám přednost.

Petra si objednala dle doporučení číšníka Ravioli s mozzarelou, cherry rajčátky a bazalkou a pak grilovaného humra,  kterého jí ochotná a přívětivá číšnice donesla spolu s další rybí nabídkou ku shlédnutí, já pak fritovanou telecí směsku, a to líčko, brzlík, mozeček a morek, následovanou prudce opečeným tuňákem se špenátem.

Záhy jsme měli možnost ochutnat amuse bouche, dýňovou polévku s acetem balsamikem a tataráčkem ze svatojakubek . Dýňovou polévku dělám a vychutnávám si často a rád, takže jsem byl na tu zdejší zvědav velice, převelice. Nebyla špatná, jen aceto na můj vkus poněkud přehlušovalo jemnou vůni a chuť dýně, kombinaci se svatojakubkami se ovšem nedalo vytknout nic.

Za přívětivého restauračního šumu (jsem přesvědčen, že v té správné intenzitě má blahodárný účinek na slinivku břišní a trávení vůbec –což je určitě atavismus z doby jeskynní, kdy se při hodování u ohně také nesl klenbou), dorazil první chod.

Petřiny ravioli byly přesně takové, jaké mají ravioli al dente být (pochopitelně jsem je ochutnal), moje fritovaná telecí směs v lehkém těstíčku však dokonalá zdaleka nebyla: líčka mi připadala, že se před fritováním někde poněkud pozdržela a nabyla příliš temnou barvu a nečerstvou chuť, brzlík byl poněkud tužší neý by měl být (dal jsem jej ochutnat i Petře a ta, dobře znajíc brzlík v mém podání, potvrdila totéž), morek byl pak sice skvostný, ale zato mozeček! Prokrvácený kousek s černými cévkami nepůsobil ani esteticky, ani nechutnal a zůstal tedy na talíři. Číšník slíbil, že se o tom zmíní v kuchyni, ale reakce jsem se nedočkal…

Při čekání na hlavní chod jsme velmi ocenili sympatického majitele a šéfkuchaře Riccarda Lucqueho, který mi vzdáleně připomíná mého oblíbeného Mr. Ackera Bilka (samozřejmě bez buřinky a klarinetu), jenž vítal hosty, dirigoval číšníky a dle potřeby jim vypomáhal a jako živé stříbro přispíval k přívětivé atmosféře restaurace. A také jsme si vychutnali sorbet ze žlutého melounu, dokonale  vyvážené mírné sladkosti a kyselosti: nepovedený mozeček byl při tomto skvělém chuťovém zážitku téměř zapomenut.

Dorazil hlavní chod:  Petřin grilovaný humr s čerstvým jarním salátkem a můj zprudka upečený tuňák se špenátem. Humr byl přesně jak má být, tuňák též, jen jeho porce byla na mne poněkud gargantuovská a s lítostí a omluvou jsem část nechal na talíři.

Víno, kompromisně vybrané k našim chodům , a to sicilské Donnafugata Vigna di Gabri 2008 z místní odrůdy Ansonica, bylo přívětivým doprovodem, zvláště tak dokonale vychlazené jako to naše. Vinný lístek sestával většinově z pestrého výběru italských vín, jedna jediná stránečka byla pak vyhrazená dražším vínům francouzským. Opět jsem zalitoval, že nevyhradili druhou stránečku vybraným vínům moravským, pro potěchu hostů, kteří rádi ochutnávají místní vína. Nevěřím, že by se jich pár nenašlo: myslím jak hostů, tak vín…

Povídali jsme si o zážitcích z hlavního chodu a celkových dojmech z restaurace a těšili se na dezert.  Petřin fondant s kokosovou zmrzlinou a lesním ovocem byl opravdu skvělý, můj créme bruleé s dokonale, do poloměkka, karamelizovanými plátky pomeranče byl ještě lepší. Shodli jsme se záhy, že už dlouho, hodně dlouho jsme si v restauraci na dezertu takto nepochutnali.

Poprosili jsme o účet (ceny pražské, obvyklé v těch pár prvotřídních restauracích) a o taxi a pochopitelně neopomněli skleničku Ca´del Bosco na závěr. A odcházeli jsme s pocitem, že jsme strávili přívětivý večer v přívětivém prostředí s přívětivou obsluhou a s přívětivou krmí a vínem a rozhodli se, že záhy vyrazíme do již zavedenějšího pražského podniku pana Lucqueho, do Aromi…

Takže, pokračování příště…