PÁTEČNÍ GLOSY 23.10.2009
Miroslava Macka
Moc a moc se všem omlouvám za hloupý překlep ve včerejší glose, týkající se usnesení vlády k Lisabonské smlouvě z roku 2007. Napsal jsem totiž, že jde o usnesení vlády č. 461, ač správně jde o usnesení vlády 471.
Mezitím nám Mirek Topolánek oznámil, že tehdy změnil stanovisko, a to jak kvůli koaličním partnerům, tak kvůli tlakům EU.
Takže najednou si vzpomíná, že o tom vláda jednala...
Když tak poslouchám poslance při debatě o státním rozpočtu, a to ze všech politických stran, nabývám dojmu, že státní rozpočet je už léta v přebytku. Ach, jo...
Přítel O. V. mi zaslal následující rozbor:
Nesmírně se bavím poněkud přihlouplou snahou našich zákonodárců o kvadraturu kruhu, a to v případě populárních poslaneckých platů.
V podstatě jde o to, aby se poslanec nažral a voličská základna zůstala celá. Nejveseleji v tomto galimatyáši a hrůzném matení pojmů působí klasické contradictio in adiecto, vtělené do hrozivého rozporu zdaněné versus náhrady.
Jsou-li totiž náhrady zdaněné, přestávají být náhradami a stávají se klasickým zdanitelným příjmem, takže ergo - náhradami být nemohou. Joseph Heller se svojí legendární Hlavou 22 bledne ve střetu s kreativitou, kterou naši zákonodárci předvádějí.
Přitom se nejedná o nic jiného, než o katastrofální ignoranci, která se řeší už v ekonomické "mateřské školce". Náhrady jsou samozřejmě součástí nákladů, které jakýkoliv ekonomicky se projevující subjekt zahrnuje do výdajů nutných pro jeho činnost, spojenou s vykonáváním dané práce. Tedy u poslanců samozřejmě jízdné, výdaje na odborné služby, nájem, telefony, atd.
Náklady jsou odpočitatelné z celkového příjmu, čímž (a dalšími operacemi) vzniká příjem pro zdanění - základ daně. Z tohoto neskutečně triviálního procesu byli schopni zákonodárci již před mnoha lety vytvořit kovbojku jako řemen.
Jistěže náklady musí být podložené příslušným potvrzením, nejsou-li paušalizovatelné! To, co musí dělat každý zedník, instalatér a zámečník ,o velkých firmách nemluvě, a to pečlivě evidovat všechny důkazy o vynaložených prostředcích (paragony, přijaté faktury a podobně), je patrně nad síly naší elity.
Nechce se mi však věřit, že pánové a dámy neumějí ani vyplnit "cesťák"! Takže pes je zakopán někde jinde: dlouhodobě jde o vytahování nezdaněných peněz pro osobní potřebu z rozpočtových (=našich) peněz, odůvodněné tím, že se jedná o nákladovou položku (= náhrady).
Bůh nás ochraňuj před těmito lidmi, kteří rozhodují o (nejen) daňových zákonech!
Mezitím nám Mirek Topolánek oznámil, že tehdy změnil stanovisko, a to jak kvůli koaličním partnerům, tak kvůli tlakům EU.
Takže najednou si vzpomíná, že o tom vláda jednala...
Když tak poslouchám poslance při debatě o státním rozpočtu, a to ze všech politických stran, nabývám dojmu, že státní rozpočet je už léta v přebytku. Ach, jo...
Přítel O. V. mi zaslal následující rozbor:
Nesmírně se bavím poněkud přihlouplou snahou našich zákonodárců o kvadraturu kruhu, a to v případě populárních poslaneckých platů.
V podstatě jde o to, aby se poslanec nažral a voličská základna zůstala celá. Nejveseleji v tomto galimatyáši a hrůzném matení pojmů působí klasické contradictio in adiecto, vtělené do hrozivého rozporu zdaněné versus náhrady.
Jsou-li totiž náhrady zdaněné, přestávají být náhradami a stávají se klasickým zdanitelným příjmem, takže ergo - náhradami být nemohou. Joseph Heller se svojí legendární Hlavou 22 bledne ve střetu s kreativitou, kterou naši zákonodárci předvádějí.
Přitom se nejedná o nic jiného, než o katastrofální ignoranci, která se řeší už v ekonomické "mateřské školce". Náhrady jsou samozřejmě součástí nákladů, které jakýkoliv ekonomicky se projevující subjekt zahrnuje do výdajů nutných pro jeho činnost, spojenou s vykonáváním dané práce. Tedy u poslanců samozřejmě jízdné, výdaje na odborné služby, nájem, telefony, atd.
Náklady jsou odpočitatelné z celkového příjmu, čímž (a dalšími operacemi) vzniká příjem pro zdanění - základ daně. Z tohoto neskutečně triviálního procesu byli schopni zákonodárci již před mnoha lety vytvořit kovbojku jako řemen.
Jistěže náklady musí být podložené příslušným potvrzením, nejsou-li paušalizovatelné! To, co musí dělat každý zedník, instalatér a zámečník ,o velkých firmách nemluvě, a to pečlivě evidovat všechny důkazy o vynaložených prostředcích (paragony, přijaté faktury a podobně), je patrně nad síly naší elity.
Nechce se mi však věřit, že pánové a dámy neumějí ani vyplnit "cesťák"! Takže pes je zakopán někde jinde: dlouhodobě jde o vytahování nezdaněných peněz pro osobní potřebu z rozpočtových (=našich) peněz, odůvodněné tím, že se jedná o nákladovou položku (= náhrady).
Bůh nás ochraňuj před těmito lidmi, kteří rozhodují o (nejen) daňových zákonech!