PÁTEČNÍ GLOSY 15.02.2019
Miroslava Macka
Andrej Babiš se po úspěších v politice vrhl na kariéru baviče a zřetelně se mu daří. Včera totiž pravil v HN:
Neznám více pravicově orientovanou dámu, než je Schillerová.
Čtenář glos J. N. k mé včerejší glose o Vietnamcích a Romech:
V roce 1990 jsem byl v instituci, kde jsem učil, pověřen vedením kursu ovládání klávesnice psacích strojů a PC, pořádaného nějakou „iniciativou“, jejíž jméno už si nepamatuji, pro romské spoluobčany. Mělo jít o půlroční školení v dvouhodinových lekcích týdně. Z 19 přihlášených se na první lekci dostavilo 17 mužů a žen ve věku zhruba do 40 let. Již v průběhu první lekce odešli dva účastníci bez jakékoli omluvy. Na druhou lekci se dostavili tři, z nichž jeden se omluvil tím, že to momentálně nepotřebuje a až to potřebovat bude, že se ohlásí. Další lekce už se nekonaly.
Hanzelka a Zikmund, Afrika snů a skutečností (duben 1947) k porovnání snů a skutečností dneška:
Hodně se změnilo v Mnichově od konce války. Hodně trosek rozbitého města už bylo složeno do vyrovnaných sloupků cihel a hromad zohýbaného rezavého železa. Lidé se však hemží jako troglodyti uprostřed rozvalin a stěžují si, že od příštího období dostanou jen 4000 g chleba na měsíc. Málo věcí charakterizuje poválečné Německo lépe než mnichovská Vítězná brána. Kdysi věrná kopie berlínské Brandenburgertor je dnes zbavena své monumentální výzdoby, zmrzačena, s torsy bronzových lvů a antických hlavic. Rušný život Mnichova však plyne neúprosně kolem a pod nachýlenými oblouky duní přeplněné mnichovské tramvaje právě tak jako po Příkopech v době největší podvečerní frekvence.
Rozšklebené pahýly gotické Frauenkirche trčí nehybně proti jarnímu nebi a z trosek protějších domů se pečlivě třídí cihly, kámen, železo a trámy. Návštěvníku, který projíždí živoucím hřbitovem města, zůstává záhadou, kde bydlí všechny ty tisíce lidí, kteří proudí ulicemi a ženou se za pomyslnými pracovišti. Pokrčí jen mrzutě rameny, když se jich zeptáte, zda žijí lépe, než za války.
„Dávají nám 600 g masa na měsíc – za války jsme měli pomeranče…“
Na německých silnicích není příliš živo. Osobní vozy okupačních vojsk, ojedinělá nákladní auta a tu a tam cizí vozidlo. Miliony tun betonu na německých dálnicích odpočívají a vymleté díry na vedlejších spojích se přiměřeně zvětšují.
Čeština je jazyk vtipný:
Věděli jste, že šnek leze 30 x rychleji, než se staví česká dálnice?
Neznám více pravicově orientovanou dámu, než je Schillerová.
Čtenář glos J. N. k mé včerejší glose o Vietnamcích a Romech:
V roce 1990 jsem byl v instituci, kde jsem učil, pověřen vedením kursu ovládání klávesnice psacích strojů a PC, pořádaného nějakou „iniciativou“, jejíž jméno už si nepamatuji, pro romské spoluobčany. Mělo jít o půlroční školení v dvouhodinových lekcích týdně. Z 19 přihlášených se na první lekci dostavilo 17 mužů a žen ve věku zhruba do 40 let. Již v průběhu první lekce odešli dva účastníci bez jakékoli omluvy. Na druhou lekci se dostavili tři, z nichž jeden se omluvil tím, že to momentálně nepotřebuje a až to potřebovat bude, že se ohlásí. Další lekce už se nekonaly.
Hanzelka a Zikmund, Afrika snů a skutečností (duben 1947) k porovnání snů a skutečností dneška:
Hodně se změnilo v Mnichově od konce války. Hodně trosek rozbitého města už bylo složeno do vyrovnaných sloupků cihel a hromad zohýbaného rezavého železa. Lidé se však hemží jako troglodyti uprostřed rozvalin a stěžují si, že od příštího období dostanou jen 4000 g chleba na měsíc. Málo věcí charakterizuje poválečné Německo lépe než mnichovská Vítězná brána. Kdysi věrná kopie berlínské Brandenburgertor je dnes zbavena své monumentální výzdoby, zmrzačena, s torsy bronzových lvů a antických hlavic. Rušný život Mnichova však plyne neúprosně kolem a pod nachýlenými oblouky duní přeplněné mnichovské tramvaje právě tak jako po Příkopech v době největší podvečerní frekvence.
Rozšklebené pahýly gotické Frauenkirche trčí nehybně proti jarnímu nebi a z trosek protějších domů se pečlivě třídí cihly, kámen, železo a trámy. Návštěvníku, který projíždí živoucím hřbitovem města, zůstává záhadou, kde bydlí všechny ty tisíce lidí, kteří proudí ulicemi a ženou se za pomyslnými pracovišti. Pokrčí jen mrzutě rameny, když se jich zeptáte, zda žijí lépe, než za války.
„Dávají nám 600 g masa na měsíc – za války jsme měli pomeranče…“
Na německých silnicích není příliš živo. Osobní vozy okupačních vojsk, ojedinělá nákladní auta a tu a tam cizí vozidlo. Miliony tun betonu na německých dálnicích odpočívají a vymleté díry na vedlejších spojích se přiměřeně zvětšují.
Čeština je jazyk vtipný:
Věděli jste, že šnek leze 30 x rychleji, než se staví česká dálnice?