Nedělní chvilka poezie,

Gyula Juhász (1883 - 1937), jeden z nejvýznamějších básníků tzv. velké generace Nyugatu (časopis moderní maďarské literatury, česky Západ). Absolvoval filosofickou fakultu v Budapešti a pak učil na gymnáziích ve slovenských Levicích a Skalici a v rumunské Oradei. Zde potkal herečku Annu Sárváriovou, múzu své milostné poezie. Po delším období depresí a pokusů o sebevraždu se znovu zapojuje do politického a literárního života a podílí se na revoluci 1918 - 1919. Poté opět prochází dlouhou duševní krizí, končící sebevraždou jedem. Z jeho zdánlivě prosté a neokázalé poezie jsem si pro Vás dovolil vybrat a přeložit jednu z jeho básní o Anně…

Jak zlaté měla vlasy? Paměť mlčí,
však žitné lány před očima mám,
když v slunném létě klasy k nebi trčí,
ten pocit z letních toulek stále znám.

Jak modré měla oči? Paměť mlčí,
však na podzim, když modré nebe zřím,
hned smutek duše v koutku kdes se krčí,
vždyť jejich modří duši prozářím.

Jak hladila mne hlasem? Paměť mlčí,
však na jaře, když slyším louky hlas,
ten Annin ve mně nikdo neumlčí,
tak hebký, vřelý, byť jej odvál čas.