Nedělní chvilka poezie,

tentokrát s Williamem Butlerem Yeatsem

yeatsWilliam Butler Yeats (1865 - 1939) byl anglicky píšící irský básník, esejista a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu roku 1923.
Ačkoli žil s rodiči v Londýně, trávíval prázdniny u prarodičů v Irsku, kde pak v Dublinu studoval výtvarnou školu a začal psát a publikovat první básně.
Roku 1887 se natrvalo přestěhoval do Londýna, ale hodně cestoval a žil v cizině, často navštěvoval Francii a Itálii. Od mládí projevoval značný zájem o esoterická učení, astrologii, alchymii, okultismus a spiritismus a byl horlivým čtenářem anglických i francouzských symbolistů a dekadentů. Silně na něho také zapůsobila filozofie Friedricha Nietzscheho.
V letech 1890–1920 byl vůdcem irského národního obrození. Stal se spoluzakladatelem Irské literární společnosti (Irish Literary Society) v Londýně a Národní literární společnosti (National Literary Society) v Dublinu, od roku 1899 spolupracoval na obrození irského divadelnictví a jeho snaha vyvrcholila roku 1904 založením irského národního divadla Abbey Theatre v Dublinu. V letech 1923 až 1928 působil pak v novém samostatném irském státu jako senátor.
Svým dílem se stal předním reprezentantem širokého, národně zaměřeného hnutí, tzv. keltské renesance, zařadil se mezi největší mistry anglické poezie a společně s T. S. Eliotem nejvíce zapůsobil na následující básnickou generaci.
Z jeho bohaté tvorby jsem si pro Vás dovolil vybrat a přeložit báseň v próze Modlitba námořního kapitána.


Námořní kapitán, když stojí na kapitánském můstku či vyhlíží ze své kajuty, často přemýšlí o Bohu
a o světě. Tam, daleko v údolí, mezi obilím a máky mohou lidé dobře zapomenout na všechno
vyjma hřejivého slunce nad hlavou a příjemného stínu pod stromem; ale ten, kdo cestuje bouří a
temnotou, musí nezbytně myslet a přemýšlet.
Jednou v červenci před pár lety jsem večeřel s kapitánem Moranem na palubě lodi Margaret,
kterou přivedl do západního proudu kdoví odkud. Shledal jsem, že je to muž mnoha znalostí a
myšlenek, kořeněných jeho osobností, jak je u lodníků zvykem. Vyprávěl svým podivínským
námořním stylem o Bohu a o světě a každým svým slovem lámal tvrdou sílu svého povolání.
„Pane, slyšel jste někdy o modlitbě námořního kapitána?“
„Ne,“ řekl jsem, „jaká to je?“
„Zní,“ odvětil: „Ó Pane, dej, ať zachovám si tvář.“
„A co to znamená?“
„Znamená to,“ řekl, „že když za mnou některé noci přijdou, probudí mne a řeknou: „Kapitáne,
potápíme se!“, že si neudělám ostudu. Nu, pane, byli jsme ve středním Atlantiku a já stál
na kapitánském můstku, když za mnou přišel třetí důstojník a vypadal jako na smrt nemocen.
Povídá: „Kapitáne, je s námi konec!“
Já na to: „Nevěděl jste, když jste nastupoval na loď, že každý rok jde určité procento lodí ke dnu?“
„Věděl, pane,“ povídá.
„Nejste tedy placen i za to, abyste šel ke dnu?“ já na to.
„Ano, pane,“ povídá.
„Tak jděte ke dnu jako chlap, hrom do vás!“