PÁTEČNÍ GLOSY 2.1.2004
Miroslava Macka
Pokud bych použil slova prezidenta Václava Klause, kterými v novoročním projevu hodnotil rok 2003, na hodnocení tohoto projevu, tedy že nebyl mimořádný, byl přiměřený a poměrně konzolidovaný, bylo by to zřejmě hodnocení výstižné.
Předpokládané výtky k příšernému zadlužování občanů, ke stále ještě socialistickému zdravotnictví, k zbytečně silnému a bohužel stále sílícímu státu, k lenochodnému soudnictví, ke grossovsko - kryštofovským policejním show a k pokračujícím snahám o vytvoření evropského superstátu, byly - spolu s celýmn projevem - svátečně uhlazené a proto jistě nikoho, včetně naslouchajícího premiéra, nevyvedly z klidu, nevyprovokovaly k zamyšlení, ale také nikoho nestrhly.
Osobně jsem čekal mnohem více zanícení, větší apel na občany, a to zvláště MLADÉ (a to třikrát podtrhuji!), aby vyburcovali svoji touhu po vzdělání a zkušenostech, svoji podnikavost a pracovitost, svoji národní hrdost, a aby ukázali a dokázali sobě i zbytku světa, co v nich je, co umějí, jaký je v nich "drive".
A právě "drive" je přesně to, co mi v tomto novoročním projevu chybělo.
Nesouhlasil jsem také zcela s tím, co řekl pan prezident na začátku svého projevu, že po patnácti letech už bychom měli přestat svádět nezdary na minulost. Svádět jistě ne, ale vědět o jejím ještě stále trvajícím neblahém vlivu na dnešek, to jistě ano. Následky padesáti let nesvobody a bolševizace totiž na první pohled jistě téměř zmizely, ovšem v hlavách mnoha občanů zanechaly "skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky" - a ty stále ještě ovlivňují jejich vztah k práci, jejich osobní odhodlanost a zodpovědnost, jejich ochotu znovu a znovu naletět politikům s heslem "Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik vám my slibujeme", a tím vším velice převelice ovlivňují dnešek. A jen sebevědomé a dravé mládí, které se nenechá otrávit a nakazit touto ztučnělostí mozků rodičů, je zárukou, že bude naplněno prezidentovo přání trvalé svobody, demokracie a prosperity.
A právě takovýto osobní, nefalšovaný, ze srdce jdoucí apel na občany, a to zvláště ty mladé, řečený se zaníceností, která strhává, mi v tomto prezidentově prvním, a tedy nutně formou i obsahem záměrně nehavlovském, velmi civilním projevu bez "velkých" dutých slov o lásce a pravdě, přece jenom chyběl.
Předpokládané výtky k příšernému zadlužování občanů, ke stále ještě socialistickému zdravotnictví, k zbytečně silnému a bohužel stále sílícímu státu, k lenochodnému soudnictví, ke grossovsko - kryštofovským policejním show a k pokračujícím snahám o vytvoření evropského superstátu, byly - spolu s celýmn projevem - svátečně uhlazené a proto jistě nikoho, včetně naslouchajícího premiéra, nevyvedly z klidu, nevyprovokovaly k zamyšlení, ale také nikoho nestrhly.
Osobně jsem čekal mnohem více zanícení, větší apel na občany, a to zvláště MLADÉ (a to třikrát podtrhuji!), aby vyburcovali svoji touhu po vzdělání a zkušenostech, svoji podnikavost a pracovitost, svoji národní hrdost, a aby ukázali a dokázali sobě i zbytku světa, co v nich je, co umějí, jaký je v nich "drive".
A právě "drive" je přesně to, co mi v tomto novoročním projevu chybělo.
Nesouhlasil jsem také zcela s tím, co řekl pan prezident na začátku svého projevu, že po patnácti letech už bychom měli přestat svádět nezdary na minulost. Svádět jistě ne, ale vědět o jejím ještě stále trvajícím neblahém vlivu na dnešek, to jistě ano. Následky padesáti let nesvobody a bolševizace totiž na první pohled jistě téměř zmizely, ovšem v hlavách mnoha občanů zanechaly "skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky" - a ty stále ještě ovlivňují jejich vztah k práci, jejich osobní odhodlanost a zodpovědnost, jejich ochotu znovu a znovu naletět politikům s heslem "Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik vám my slibujeme", a tím vším velice převelice ovlivňují dnešek. A jen sebevědomé a dravé mládí, které se nenechá otrávit a nakazit touto ztučnělostí mozků rodičů, je zárukou, že bude naplněno prezidentovo přání trvalé svobody, demokracie a prosperity.
A právě takovýto osobní, nefalšovaný, ze srdce jdoucí apel na občany, a to zvláště ty mladé, řečený se zaníceností, která strhává, mi v tomto prezidentově prvním, a tedy nutně formou i obsahem záměrně nehavlovském, velmi civilním projevu bez "velkých" dutých slov o lásce a pravdě, přece jenom chyběl.
Zadluženost českých domácností dosáhla koncem roku 223,3 miliardy korun (nepočítaje v to zadlužení nedobrovolné, špidlovské), tedy v průměru na 89.320.- Kč na čtyřčlennou rodinu. Ten nejdůležitější údaj ovšem chybí: kolik z těchto dosud nevydělaných peněz bylo reinvestováno do vzdělání či dalších aktivit, zvyšujících příjmy a kolik do čisté spotřeby.
Moc by mě to zajímalo.
Moc by mě to zajímalo.
A novoroční Rochefoucauld?
Světem vládnou peníze a náhody.
Světem vládnou peníze a náhody.